Mark Haddon a tolik očekávaná nová próza. Přesně tak. Až příliš očekávaná. V několika recenzích se dozvídáme, jak mistrný je jako autor vypointované povídky, jak brilantním postřehem vládne, ale stačí jedna-dvě povídky z této knihy a dozvíte se, že se Mark Haddon zřejmě dokonale utopil ve svých vlastních depresích, které v Problémových partiích byly jenom atraktivním kořením anglického stylu typicky černého humoru v popisu syrovosti reality. V Podivném případu se psem už byly hmatatelnější, ale stejně málokoho napadlo, jak se v Pádu výletního mola vyderou na povrch, jako kdyby se sám autor chtěl zbavit vší temnoty, co v sobě nosil.

Přiznávám naprosto upřímně, že obejdu-li kvalitu jeho opravdu skvělého slohu, tato nová kniha je tématikou rovnocenná čemukoliv akčnímu na kterémkoli televizním kanálu odpoledne i večer, neboť drama, ve kterém jde o bolest, trýzeň i smrt, je to, co se dnes prodává a číhá to na vás v médiích všech druhů. Že je to dobře napsané, může být jen polehčující okolnost, ale k čemu to, když stejně jdete po přečtení jediné povídky spát s mnoha otázkami 'proboha proč??' v lepším případě, v tom horším upadáte do stejné skepse a malomyslnosti, se kterou se autor do textu vybil.

K čemu je nám další próza detailně popisující lidskou bolest, nesmyslné násilí, pocity zmaru, partnerská odloučení a tolik omílanou jistotu smrti? Uchylovat se k tomuto je pro umělce velmi laciné a potvrzuje to právě ta přehršle počinů vizuálních i tištěných. Umění psát ovládá mnoho novelistů a mnoho z nich za tučný šek vychrlí text s tímto zadáním libovolné délky na počkání. Ale umět si vybrat téma ve správný čas, dokázat rozpoznat, kdy už jsme za hranicí potřeby vracet se ke slovům a větám, co nás nutí sdílet něčí trápení a muka, uvědomit si, že lidská rasa je již tím vším přesycená a ať už vědomě či nevědomě dychtí po tématech dávajících tušit obzory jiných rozměrů a barev, je věcí mistra. Na takovou knihu Mark Haddon ve svém titulu Pád výletního mola bohužel neaspiruje.