Podobné tituly

Kam ta holka na to chodí? To si říkám pokaždé, když dočtu něco od mladé nadějné autorky Moniky Petrlové. Tentokrát to byla útlá povídková knížka Nelidské zdroje, u které jsem se nejednou zamyslela. Deset povídek na téma lidských vztahů mi dalo nový pohled na život lidí v různých skupinách. Ať to byli děti, maminky, pracovníci různých firem, tyhle pohledy jsou opravdu ne zcela běžné a vždycky jdou k jádru věci. Leckdy jsem se pozastavila nad absurdností konání.

Anotace říká: Žijeme ve světě, jenž mluví zkratkami „cizího nářečí“ – z lidí jsou zdroje a všichni se přetavují do podoby manažerů, asistentů a specialistů. Snad nikdo není „normální“ pracant. Zapomínáme mateřštinu a odlidšťujeme se. Na prvním místě je úspěch, zábava a především kupa zbytečných slov. S takovými hrdiny teď máme možnost se poznat. Potkáme chvástala, jenž nic neumí, a přesto se mu v zaměstnání daří, lovkyni bohatého manžela, smutného juniora na cestách mezi rodiči nebo zcela obyčejný pracovní tým, který mezi sebou nekomunikuje, ač by každý člen toho chtěl dost říct. Vstupme do světa Nelidských zdrojů. Budeme se především bavit, i když nám možná chvílemi bude trošku smutno.

Těžko vybírat jeden „nejlepší“ kousek. Každý je něčím specifický, avšak všechny mají jedno společné: pohled do nitra člověka. A to se mi líbí. Za všechny bych vybrala úryvek z povídky Fronta na hlavu. Hlavní hrdina – Kristián – mě štval od prvního okamžiku. Samolibý floutek, který lpí na správném vyslovení křestního jména, tedy Kristian. Celkem lenoch a vždycky najde skulinu, jak cokoli ošulit a přitom aby mu to prošlo. Projde. Představuju si ho jako toho týpka z reklamního časopisu, s bělostným širokým úsměvem. Prostě frajírek. Navíc velmi rád používá slovo jakoby. Nemám ráda tuhle vatu v mluvení, člověk na mě nepůsobí důvěryhodným dojmem.
…Kolegyně, kterou nechal v přípravách důležitého eventu pro šéfa zahraniční pobočky naší firmy samotnou, mi psala předevčírem e-mail. Hrozně v něm na Kristiána nadávala. Prý je to šulin. Krátce, jak by se to Kristiánovi líbilo. Proto mu říkám schválně Kristián. S dlouhým á stejně jako jeho vedení.
„Prosim tě, celé to je jakoby jeden velký chaos, že? Já o tom jakoby nic nevím. Nejedu v tom,“ říká bez zábran a hlasitě. „Budeme improvizovat. Jako vždycky. To nějak dáme. To dáme,“ chichotá se.
Já už míň, protože si nejsem vědom, že nás naše firma platí za improvizaci. Pracovní smlouva o tom každopádně mlčí. Dovedu si představit, jakou musí mít z jeho přístupu radost kolegyně na druhé straně telefonu. Jak se tohle poslouchá člověku, který na něčem měsíc dřel, obětoval tomu dvě neděle a několik večerů, a pak přijde na scénu Kristián se svým prokazatelně mizivým sociálním IQ a začne úřadovat. Každý další den v jeho blízkosti mě utvrzuje, jaký je idiot. Dokonce jsem si před časem s šéfem na téma Kristán dost otevřeně pohovořil. Bylo to krátce poté, kdy svým neumětelstvím málem ohrozil jeden z týmových projektů s top prioritou. Efekt to nemělo žádný. Kristián je profesionál, který má kontakty. Poukazovat, že něco dělá špatně, není na místě. Jeho hloupost šéfa zcela zjevně okouzlila.“ A navíc má protekci. S tím nic nenaděláte…

Monika Pertlová (1985) se narodila a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší? Jejím prozaickým debutem byla sbírka povídek Hafni! a jiné povídky (2011), která vzbudila sympatie čtenářů i recenzentů. Na ni úspěšně navázal druhý soubor deseti příběhů ze života Mrkev pro vězně (2014), v němž opět baví čtenáře historkami, veselými i smutnými, které se mohou přihodit každému z nás.
O svém psaní říká: „V každé povídce je něco z reálného světa, inspirovaly mě například situace, které jsem prožila.“ Mistrně používá metafory, které přesně zapadají přesně tam, ke by je čtenář čekal. Na otázku, kde ji napadají. Jako autorka vím, že inspirace přichází kdekoli, u mě většinou ve vaně nebo v tramvaji. Proto mám při ruce neustále notes. Ale co Monika? „Když při čtení zahlédnu dobrou metaforu, poznamenám si ji. Třeba v knize od Stevena Kinga mě zaujalo toto: Pomyšlení na to, jak hluboko zaťal sekeru do městské pokladny, zmenšovalo jeho pinďoura na velikost mazací gumy v tužce. To je přece naprosto geniální přirovnání! Tohle mě baví číst. Proto se snažím psát to, co bych si jako čtenář sama ráda přečetla, a pokud čtenář řekne, že ho moje metafory bavily číst, tak je to pro mě signál, že jsem snad na správné cestě.“

Jednotlivé povídky provázejí líbivé a doslova hmatatelné ilustrace, které vytvořila Karolína Wellartová (1991), ilustrátorka a malířka původem z Olomouce. Její umělecká tvorba je silně spjatá s přírodou. Podstatnou část portfolia tvoří biologické studie. Na to, co a jak tvoří, měly největší vliv zvířecí a botanické studie Albrechta Dürera. Ve svých obrazech kombinuje zajímavé prvky z okolního světa s motivy ze světa literárního, většinu času tráví ilustrováním pohádek a příběhů ze světa fantazie. Její díla byla publikována v prestižních amerických magazínech, jako jsou Spirituality & Health nebo Orion, nejuznávanějším americkém magazínu o životním prostředí.
Celou tuhle parádu vydalo Nakladatelství JaS, zaměřující se na českou beletrii pro čtenáře od tří do sta let. Nevyhýbá se ani literatuře přicházející ze zahraničí. JaS vydává knížky začínajícím autorům i díla, na která se trošku zapomnělo. Nabízí autorům služby při vydávání vlastních děl samonákladem – poskytuje jim za úplatu plný nakladatelský servis od zpracování rukopisu po tisk (obchod je pak na autorovi samém). Jde o malé nakladatelství s roční produkcí do dvaceti titulů.

Bude i tahle kráska zdobit vaši knihovnu? V té mojí už svoje místo má!