(...) Lucii Faulerové se podařilo napsat autentickou a naléhavou prózu bez obsahových i jazykových klišé. Když je třeba, vrství synonyma, hledá správný výraz a skládá věty dlouhé přes půl strany, jindy jí stačí výkřik o pár slovech. Její jazyk je nápaditý a hravý (v metaforách nebo ve vtipných parafrázích lidových písní či popkulturních odkazech). V krátkých dialozích zase trefně vykresluje charaktery postav. Otázky, které se nad textem rodí, stojí za zamyšlení: Co je třeba udělat pro to, abychom dokázali odpustit (druhým i sobě)? Může se mateřská láska zrodit z touhy mít moc nad jiným lidským životem? A jak důležitý je respekt k jinakosti všeho druhu? Nic není jen černé nebo bílé. Relativizace a nazírání věcí z různých perspektiv jsou pro autorku typické. I svou hrdinku, která vše vypráví v ich-formě, podrobuje pohledu zvenčí pomocí figury vypravěče, jenž s odstupem komentuje Annino chování i celý děj.