Luštím křížovky, vyplňuji kvízy a čas od času se na mě usměje štěstí ve formě knižní výhry. Tentokrát jsem “vyskočila z osudí” Naší rodiny. Půjčuji si ji v knihovně nejen z nostalgie, četli ji moji prarodiče, ale také kvůli spoustě článků o historii, cestování a literatuře.

Otevřela jsem balíček. Podtitul “psychothriller” mě poněkud zarazil. Tohle skutečně není šálek mé literární kávy. Na obálce stálo, že autorka získala vysokoškolský titul z psychologie a deset let pracovala s dětmi a dospívajícími na školách ve Velké Británii a Austrálii, a také jako zdravotní sestra na psychiatrickém oddělení. Dnes se věnuje už jen psaní (M)učednice je její prvotina. Statečně jsem se dala do čtení.

Děj, i přes svou temnotu, pluje velmi lehce. Autorka dávkuje čtenáři všechna děsivá fakta pomalu, klidně, v náznacích, ale nepochybně. Vše se odehrává z pohledu patnáctileté Annie, nyní vlastně Milly, která často hovoří v myšlenkách se svou matkou. Přemýšlí o svém dosavadním životě, připravuje se na soudní proces, sžívá se s novou rodinou, trápí se tím, co bude dál.

Kniha nevypráví jen o jedné vražedkyni, ale velmi otevřeně také o šikaně. Upřímně, to, že žádný dospělý nic neviděl, ani ve škole, ani doma (otec - psycholog!), je děsivé. Může se stát, stává se, něco takového i ve skutečnosti? Čerpala autorka ze své praxe?! Lze odpustit Annie/Milly? Konec knihy a taková spousta otázek... Přečtěte si ji. Možná najdete odpovědi.