Jak to napsat a neurazit autory? To asi nelze. Takhle kniha je naprosto nečtitelná. Dostal jsem se k třetí povídce a dal už prostě ne.

Antologie neboli soubor povídek různých autorů se hodnotí špatně. Protože někteří autoři píší lépe než jiní a každý má také jiný styl, humor či rytmus vyprávění. Proto budu asi muset své hodnocení tak nějak šikovně zaokrouhlit.
— Jednotlivé povídky jsou řazeny do třech částí podle toho, zda se děj odehrává před válkou, během války nebo až po válce. A ve všech povídkách vystupují náckové, živí, mrtví nebo často i duchové mrtvých nácků. Prostě jde o takových padesát či spíše sedmnáct odstínů (polní) šedi.
— Osobně preferuji povídku Tenkrát na Ukrajině, která je takových zdařilým mixem filmu Fury (neboli Železné srdce) a nějaké té duchařiny. Má skvělý rytmus vyprávění a slušnou dávku černého humoru. Pořádnou dávku hodně drsného a ulítlého humoru nabízí i bohužel poměrně krátká povídka Petra Stančíka.
— A vůbec se v hodně povídkách míchá nacismus a duchařina nebo magie, což v některých případech vyústí do specifického téměř steampunku. Prostě náměty povídek i styl jakými je autoři a autorky vyprávějí je pestrý a každý alternativní vesmír, či historie, ve kterých se příběhy odehrávají je jiný a něčím zajímavý. Někdy se skutečnosti podobá víc, jindy je skutečnosti na hony vzdálený. A to je dobře.
— Na obálce je sice František Kotleta vyveden největším fontem ale to proto, že je spolu s Petrem Stančíkem nejznámější z autorů. Ale jinak jeho povídka zas tak velká bomba není. A zda si máte tuto sbírku povídek koupit? Inu, s tím si lámu hlavu, už od dočtení doslovu. Popravdě ruku do stalingradského kotle bych dal jen za některé povídky, ale pokud od knihy nemáte nějaké přehnané očekávání, pak vás může příjemně překvapit.
Jde prostě o příjemný „brak“ se slušnou náloží humoru černého jak důstojnické uniformy od Hugo Bosse.