Po dlouhé době jsem místo čtení odborných knih sáhl po beletrii a kniha přesně splnila mé očekávání. Není to klasická rodinná sága, ale spíš psychologické zamyšlení nad chováním lidí a jeho příčinami. V něčem mi připomněla knihy Nečekaný návrat (Evelyn Waugh) a Alexandrijský kvartet (Lawrence Durrell). Ty asi vzbudily kdysi moje ještě větší nadšení, ale i Dickerova kniha stojí za přečtení.

Autor mě zaujal už předchozí knihou Pravda o případu Harryho Queberta - a Baltimorské pokládám za viditelně pokročilejší. Opouští detektivní a thrillerová schémata a snaží se blížit víc společenskému nebo psychologickému románu. Úrovně těch nejlepších angloamerických představitelů tohoto žánru sice ještě zdaleka nedosahuje, ale čtenáře si umí získat díky svému vypravěčskému stylu. Kdo se obává, že nějaké rodinné vzpomínky budou nudné čtení a pobrekávání nad ztraceným dětstvím, ten se bát nemusí, román si umí udržet napětí a rodinná historie odhalí i nejedno překvapení. Netvrdím, že kniha člověku změní pohled na svět anebo že to bude nezapomenutelný zážitek, ale za slušné čtení ji považuji a o autora se nepochybně budu zajímat i dál.