Podobné tituly

(...) Právě vydaná kniha Libuše Koubské nazvaná Dědečkův deník je o vtažení člověka do velkých dějin. Základem úvodní části publikace, která mapuje období let 1880 až 1953, je deník válečného zajatce Josefa Bačovského, autorčina dědečka. (...) Dědeček Libuše Koubské jako rakouský domobranec prošel několika těžkými bitvami první světové války. Poté, co padl do ruského zajetí, proputoval tehdejší Rusko od Sibiře přes Petrohrad k Bílému moři za severní polární kruh a odtamtud na jih ke Kaspickému moři, na Kavkaz i do Baku.

Autorka však nezůstává jen u dědečkova válečného deníku. Pokračuje v popisování osudů dalších generací své rodiny.

Na začátku byl omšelý sešitek se zápisky vojáka Josefa Bačovského z časů 1. světové války. Popisuje jeho anabázi po ruském zajetí na Visle přes Ukrajinu, Sibiř, Groznyj, Kaspické moře, Sevastopol, Oděsu. A pojednou je z toho poutavé a citlivé vyprávění o jedné česko-německé rodině, jíž byl Josef otcem, manželem, švagrem, dědečkem. Zkušená novinářka Libuše Koubská ho nazvala Dědečkův deník. Jde vlastně o jejího dědu, otce matky Gity, ale ona dokáže provázet jednu rodinu putující z Josefova rodného Svojanova přes Březovou nad řekou Svitavou, Teplice, Moravskou Chrastavu, Prahu, ale i Glauchau v bývalé NDR, kam byli odsunuti, vyhnáni příbuzní Franz, Elsa a Edeltrude. Autorka se mění v literární Lízu, která jde nazpět po stopách rodiny až k onomu Josefovi a předává poznání o životě obyčejného člověka v neobyčejných dějinách.

(...) Jde o kultivovanou beletrii s výraznými dokumentárními prvky, přítomná autenticita je výmluvná a podtrhuje důvěryhodnost textu. A autorčino osobní citové zaujetí je kromě jiného i důkazem, jak důležitá je paměť nejen „objektivní“, historická, ale především ta soukromá. Jak podstatný je zájem o vlastní dějiny a jak se povědomí o předcích člověku zpřítomňuje v jeho aktuálním životě. Důkladně tento jev v doslovu ke knize z nakladatelství Vyšehrad rozebírá Petr Pithart. Mimo jiné nabádá: „Vyprávějme si my Češi, Moravané, Slezané a Němci, vyprávějme si co nejosobnější příběhy, vzájemně si je vyprávějme. ‚Globálama‘ se jedině zas budeme tlouct po hlavách...“