Kit de Waalová (*1960 v Birminghamu) román zasadila do začátku 80 let, kdy byly v Británii živé mezirasové problémy, které sama zažila a které pociťuje i Leon. Věnovala se trestnímu a rodinnému právu, působila jako smírčí soudce, sepsala instruktážní brožurky o náhradním rodičovství a adopci. Vedle těchto profesních zkušeností se v jejím románu projevilo i to, že její matka byla profesionální opatrovnice dětí.

Mám ráda příběhy, které mají v sobě jádro skutečnosti a reálné kulisy. Tak jako v knize Potíže s empatií i zde se český čtenář dovídá něco nového o nedávné britské historii. Myslím si, že sociální systém není nikde, bez ohledu na režim a státní zřízení, ideální. Děti žijící v pěstounské péči nebo v dětských domovech to mají těžké všude. I když mají štěstí a kolem nich jsou milující lidé, svá traumata si v sobě nesou stále. A ta mohou ovlivnit jejich jednání i v budoucnosti.

Leon se musí vyrovnat nejen s neschopností matky se o něj postarat, ale také s pro něj ještě větším neštěstím - odloučení od malého bratříčka. A zdá se, že ani hodná Maureen tu pro něj nemusí být navždy. Navíc autorka malého hrdinu neušetřila ani setkání s rasistickými nepokoji. Leon však nepropadá depresi či pasivitě. Naopak. Jedná. Jedna z jeho nejmenších neřestí je však poslouchání cizích rozhovorů. Jednou však “nedoposlechne” a udělá si předčasný závěr. Děj se komplikuje.

Kladem vyprávění je rychlý spád děje a pohled ze strany ze strany dítěte. Dospělému se tak otevírá svět, do kterého často nevidí, ale který by přece jen měl znát a chápat. Líbily se mi také drobné ilustrace v záhlaví každé kapitoly.