Hudba, a zvláště jazzová, má-li někoho oslovit, musí vyvolávat emoce. Nemůže být programová, narýsovaná dopředu, nikdy není jen zápisem not a akordů. A bohužel, tak jako jsem už ve své recenzi na Řeky Londýna, první knihu série, odsuzoval Aaronovitchovu obsesivní snahu o zachycení detailní architektury Londýna, objevuje se stejná encyklopedičnost i ve vztahu k hudbě. Autor nás sice seznámí se spoustou hudebníků, názvů konkrétních skladeb včetně let jejich vzniku, kapel, které je v různých dekádách 20. století...
více