Podobné tituly

Vaší knihu jsem přečetla jedním dechem - a pak znovu. Ze šera vzpomínek mě přivedla do skutečnosti...Osudově sedím právě na Floridě, kolem nadšeně poletují šťastní a zdraví ptáci, ve vodě nedaleko se spokojeně válí želva.
Dny tu mají svůj klid a rovnováhu.
Myslím na osud, který potkal mladou a nadějnou tenistku a vzpomínám na sebe, jak jsem kdysi dávno onemocněla, jak mě zachraňovali...bylo mi dvanáct a některé zážitky natrvalo ulehly do mé duše.
Řadu let je přikrýval milosrdný běh života.
Až teď, v souvislosti s Vaší knihou, paní Gabrielová, mi docházejí určité souvislosti:
prodělala jsem dvě klinické smrti, z toho jednu delší a těžší.
Zachraňovali mě v odděleném pokojíku stařičké nemocnice Hagibor... okno nad průčelím nabízelo pohled na rezavé mříže a za nimi nebe...
Dlouhodobá samota a bolesti, střídající se s bezvědomím, mi přinesly další potíže - tři měsíce jsem ležela s vyvěšenýma nohama, zatíženýma těžkými válci - dostala jsem zánět žil... Dalším vedlejším produktem léčby byly desítky vpichů po těle, dostávala jsem každý den infuzi a méně často transfuzi...nebyly kanyly, musela se vpichovat každá zvlášť. Celé tělo jsem měla jako síto, kolikrát už se nenašlo místečko... Ztratila jsem částečně paměť a děti se mi ještě léta po uzdravení smály, když jsem nevěděla obsah určitého slova.
A pak: byla jsem na tom pokojíku sama. Bez mámy.
U toho se chci zastavit.
Jezdila mě navštěvovat, byla to silná katolička...Dali jí bílý plášť, tátovi také. Sourozenci za mnou nesměli.
Považovala jsem je za divné a neznámé doktory. Táta páchl nikotinem a oba měli ustrašené pohledy, které si vzájemně předávali. Po každé jejich návštěvě jsem spíše úlevně vydechla a těšila se na svou paní profesorku, tu opravdovou, která mě léčila a tak hezky ke mně mluvila, držela za ruku, hladila a dávala sílu do zmučeného těla.
Matka určitě trpěla, prý chodila o to častěji do kostela.Třeba o tom Pán Bůh ví...
Možná že za mnou tak často nemohla...měla na starosti další dvě děti a nebydleli jsme v Praze...
Možná...
Něco se ve mně vzpírá, teď, uprostřed tepla a zpět nabytého zdraví: mohla! Mohla přece požádat, aby byla se mnou. V Praze žila velká skupina jejich příbuzných, včetně babičky... Ta za mnou nepřišla nikdy.
Nelituji se, bylo to tak.
Mým domovem byl pokojík, postel, prasklina ve zdi, kterou jsem prohlížela do hloubky a viděla odtud vycházet zvířata, lidi...
Byla to svým způsobem dobrá zkušenost - obrazotvornost, kterou jsem si nevědomky procvičovala mi pak - po uzdravení - přinesla touhu kreslit a ze všeho se vykreslit...
Žila jsem strachem z každodenních návštěv přísné socialistické učitelky, která mi zadala úkol - třeba "Kolik je dvě a dvě?" A já odpověděla: "Čtyři..." Radostně vřískla, že se dílo daří a pak se zeptala: "A kolik je tři a jedna?"
A já nevěděla. Prostě mi to mozek nenapověděl. Ona vždycky zlověstně protáhla obličej a vztekle zabouchla knihu.
Mívala jsem hořký pocit, že jsem blbec a že ji pokaždé zklamu.
Podobné to bylo s psaním...Velké písmeno jsem uhádla, malé zapomněla...
Druhá, silnější smrt mě poznamenala ještě víc.
Byl první máj. Sestřičky myslely, že mi udělají radost a poprvé mě vzaly do náruče a nesly k oknu, abych dobře uviděla obrovský průvod pracujícího lidu s rudými vlajkami, které se třepotaly. Průvod křičel "Ať ži-je prv-ní -máj!" ... a já se zhroutila - tenhle úlek mi přivodil druhou klinickou smrt.
Narychlo přijeli rodiče, byli v černém, protože jim nemocnice telefonicky oznámila, že se blíží konec.
A nebyl!
Tak se pak někde převlékli a táta mi mohl dát lžíci bujónu, - tu chuť nikdy nezapomenu...
Já to přežila...
Když mě po roce propouštěli, matka mě držela za ruku, abych neupadla.
Vždycky mechanicky pomohla, sháněla podpultovou šunku, protože do dvaceti let jsem nesměla kromě šunky a dušeného kuřete nic. Ani zrnko soli!!! Necvičit, tělesně se nenamáhat, neplavat...
Každý den ráno jsem na poliklinice dostávala injekci Pendeponu. Vždycky mě tam dovedla.
Nikdy moc nemluvila. Nikdy srdečně. Nikdy mi neřekla pojď, budeme bojovat, nikdy mě nepohladila.
Nepřeháním.
Vyrostla jsem.
Dohnala jsem chybějící třídu.
Byla jsem plešatá a otylá po lécích, zejména po Prednisonu.
Navzdory rodičům jsem vystudovala vysokou školu s červeným diplomem, našla si nejúžasnějšího člověka pod sluncem, se kterým mám dvě děti a pojí mě s ním 34 let krásného života.
Ale při čtení Vaší obdivuhodné knížky, paní Gabrielová, jsem nabyla dojmu, že mi máma vlastně chybí celoživotně, že hledám city, protože sama jsem jich od matky moc neměla.
Nechci ji vinit, ale tuším, že jsem na tu zlou nemoc byla docela sama. Já a paní profesorka Písařovičová...
Jak jsem to mohla zvládnout?
Byla to asi jakási zloba na ty, co se mi posmívali: "Maj-diště, sme-tiš-tě..." Zněli stejně jako ten uřvaný prvomájový dav dělníků a rolníků z Vinohradské třídy, ale já už nikdy neupadla do kómatu...
Vaše dcera měla ohromnou kliku. Že měla Vás, že jste jí byla nablízku. Přihrnovala jste k ní sílu, i když Vám samotné se jí někdy nedostávalo.
Vaše dcera Vás určitě miluje tou nejvděčnější láskou dítěte, které jste neopustila, když přišly jeho strašlivé chvíle...
A to je hlavní motiv, proč Vám píši: v knize mluvíte málo o své obětavosti, o týdnech, měsících a létech pochybností a strachu o své milované dítě.
Jste úžasný a skrommný člověk, správná máma. Jste paní Někdo, i když Vás neznám.
Vážím si Vás, už i proto, že jste mi ukázala, kdo jste.
Mé mámě tohle všechno chybělo...
A Vy jste mi ji na těch zhruba 85 stranách nahradila! Byla jsem zase tím dítětem v Hagiboru a Vy jste tam se mnou bydlela na jednom pokojíku nad průčelím...
Moc Vám děkuji. Ze srdce. Z téhle usměvavé Floridy.
Magdalena Pivoňková