O tom, že to spisovatel nemá jednoduché, vím svoje. Prosadit se na trhu, zaujmout, získat si jméno a zachovat si důstojnost je neustálou snahou každého autora. Důležité je psát netuctově, odlišně, najít téma, které čtenáře zaujme hned na první dojem. A když už ho najde, musí ho správně uchopit. Čtenář touží po senzaci, často se doslova pase na neštěstí druhých a baví ho odkrývat aféry a jinakost ostatních lidí. Možná za tím stojí jen touha utéct z vlastního života a schovat se za příběh někoho jiného. Těžko říct. Když je kniha dobrá, získá si čtenáře rychle. Když je to brak, získá si, možná ještě rychleji, kritiky a odpůrce.

Tohle všechno si moc dobře uvědomuje Beata Budařová – redaktorka, překladatelka a spisovatelka z malého města, která se zaměřila na téma opravdu hodně citlivé. Zaujal ji životní příběh Evy Herclové, bývalé feťačky, která roky žije v sanatoriu, kam ji odložila rodina a navrch ji zbavila svéprávnosti. Beata si vzala do hlavy, že ten příběh opředený tajemstvím a pomluvami objasní. Pro sebe, ale i pro lidi, kteří si šuškají, že ta „Eva byla taková a potom byla taková….“ A taky tuší, že někde pod tou nálepkou lidské trosky musí být srdce, které bije a určitě je moc bolavé. Přesto, že tu ženu vůbec nezná, je přesvědčena, že věci přijde na kloub.

Od chvíle, kdy jí v hlavě dozrálo rozhodnutí, že chce tuhle knihu napsat, nemá nikde stání. Všechen čas jí zabírají myšlenky, jak se ke kdysi nadějné krasobruslařce, uzavřené nejen v ústavu, ale i ve vlastním těle, dostane. Kupředu ji žene víra, že to dokáže. Ještě však ani nezačne a už jí stojí v cestě překážka – Evy dcera, drzá, panovačná, arogantní a nesnášenlivá Ester, s níž se Beata sešla ve snaze získat její názor a postoj k nápadu napsat matčin příběh a pravda, čekala snad i její pomoc. Raději by však ustála pár facek, než frackovité jednání Ester. „Tak vy chcete napsat životní příběh starý pološílený feťačky? Tak vás zajímá ta feťácká štětka? Je vám jí snad líto nebo co?“ Tohle bude tvrdý oříšek, napadlo Beatu okamžitě a o to větší to pro ni byla výzva.

Psychologický román Panenka napsala Věra Kadlecová pro ženy, nicméně věřím, že zaujme i nejednoho muže. Autorka umí vtáhnout do děje. Má to spád a nejsou tu žádná prázdná bezduchá místa. Všechno na sebe logicky navazuje. Přestože jsem si při čtení často uvědomovala, že čtu příběh vyprávějící příběh a prolínal se tam život Beaty s Eviným životem, celkem pohodlně jsem se orientovala v tom, o kom je právě řeč. Čtenář najde všechno, co od psychologického románu očekává. Trýzeň, smutek, bolest, nepochopení, obvinění, zlost, beznaděj, nenávist…. A také kokain v jeho mnoha podobách. Až hmatatelnými emocemi nabitou knihu napsala autorka tak věrně, že jsem nevěděla, jak zformulovat moje dojmy a vrtalo mi hlavou, kde čerpala inspiraci. A tak jsem se prostě zeptala. „Téma... nu, částečně určitě ze života, z vlastních zkušeností se vztahy a spousty, spousty přečtených knih, právě psychologických, i co se kšeftování s drogami týče. Čerpala jsem z mnoha rešerší, možná mi pomohla schopnost vcítit se… Chtěla jsem téma, které by "pohnulo" a dokázalo vyvolat emoce,“ dala mi vysvětlení Věra Kadlecová. A to se povedlo beze zbytku. Příběh mnou pohnul víc než dost a když jsem dočetla, potřebovala jsem odstup, abych mohla vůbec smysluplně zformulovat myšlenky a prožitky.

Nechce se mi vyzradit, jak to probíhalo a už vůbec ne, jak to skončilo. I když… ten konec je vlastně zdánlivý, protože na Panenku ve volném pokračování navazuje Vina, která celý ten příběh uzavře. Víc jsem pronikla do Beaty, protože byť je hlavní postavou, tak ji vlastně zastínila Eva. Ale to byl účel a vnímavý čtenář to pochopí. Plně jsem pochopila vztah Beaty a její matky, která nečekaně umírá poté, co dceři odhalí nejedno tajemství, která si v sobě část života nesla. Vina je plná překvapení, rozuzlení, objasnění, prozření, ale i nenávisti, obvinění a smrti. Přestože knihy vyšly každá zvlášť, určitě si zaslouží, aby stály v jedné knihovně vedle sebe. Tvoří jeden celek, jeden příběh a velkou mozaiku, postupně se plnící barevnými sklíčky, která do sebe úplně přesně a do posledního zapadnou.