Bestie opustila své doupě,

Petr Stančík ne nepodobny mytickému Golemu, se tentokráte nezakrádá Pátou čtvrtí noční Prahy.
Ale v masce vzdělaného venkovana nám přináší obraz vesnice který je jen málo podobný malebné romantice Jiráskova F. L. Věka.
Naopak zatíná svůj krvelačný spár do čtenáře a nechce jej pustit, nedovolí mu odpočinku na mezi a s každou další kapitolou mu nakládá těžké břímě osudu svých hrdinů a bezostyšně ho nutí ke strachu o ně.
Je zde snad jediné štěstí, ze na rozdíl od Mlýnu na Mumie se tento příběh možná uzavře v jedné knize. Držím palce všem a přeji pevné nervy. Zamkněte dveře, zkontrolujte kvásek a můžete začít číst.
Pozor tohle je vesnicky román, ale made in Stančík

Fenomenální úspěch, který zaznamenal Mlýn na mumie, byl zaslouženou odměnou dlouholetého tvůrčího procesu Petra Stančíka, v němž se snoubí neúnavná píle, nezměrná erudice, nespoutaná fantazie a neopakovatelný jazykový cit. Úspěch a ohlas, který překročil i hranice české kotliny, je příslibem i prokletím pro další tvůrčí počiny. Úloha mladšího bratra připadla v krátkém časovém odstupu románu Andělí vejce.
S obtížným a zavazujícím dědictvím staršího sourozence se nový román vypořádal zdařilým kompromisem mezi osvědčenými triky a novými postupy. Odklon od předchůdce přišel v rovině kompoziční. Děj se odvíjí ve dvou časových rovinách, kdy na půdorysu jediného dne, 12. května 1945, se promítne celý životní příběh hlavního hrdiny Augustina Hnáta. Zvolený kompoziční model není samoúčelný, protože dualita časových rovin je komplementární s dualitou životních osudů Hnátových. Od svého předchůdce přejalo Andělí vejce stylově vděčnou směs bizarních konstruktů myšlenkových i mechanických, ovšem pevně zasazených do solidního historického kontextu. Dá se říci, že z tohoto pohledu máme před sebou přiznaný pandán Mlýnu na mumie, sbírku nápadů, které se do předchozího titulu nevešly. To má ovšem své opodstatnění. Zatímco příběh komisaře Durmana s romantizující nostalgií vzpomíná na zaniklý svět staré Prahy, Hnátovy osudy formuje venkovská idyla. Klidný, pravidelný až letargický koloběh venkovského života je ústředním motivem průběhu posledního válečného dne, který rámuje celý příběh. Stejně vlažně, snad až nezáživně, se odvíjejí roky dětství a mládí hlavního hrdiny v jeho rodné obci. Kontrapunkt mezi zhýralým velkoměstem a usedlým a prudérním venkovem zesiluje i zcela odlišný přístup obou hlavních hrdinů k tělesným požitkům. Zatímco Pražák Durman pravidelně zpestřuje svůj beztak vzrušený život nápaditými, ale pomíjivými lukulskými či sexuálními prožitky, středobodem Hnátova potěšení je výroba chleba, v níž se prolíná vznešená gastronomie i erotika. Teprve setkání s osvíceným továrníkem nasměruje hlavního hrdinu do víru hlavního města, kde je autor jako ryba ve vodě. Vodopád nápadů a experimentů je jakoby k nezastavení. Divoká jízda secesní i dekadentní Prahou, válečná zkušenost a první drsné setkání s tvrdou rukou světových dějin je ovšem jen tovaryšskou zkušeností, exkurzí do velkého, ale vlastně cizího světa. Hnát je doma ve své chalupě, jedině tam může smysluplně využít zkušenosti svých předků i své vlastní k potřebě svého malého vesmíru. V okamžiku, kdy do něho vstoupí neurvalá noha světových dějin, obě dějové linie se organicky propojí a Augustin Hnát dokáže plně zhodnotit a naplnit svůj celý život.
Ke knize jsem přistupoval se směsí nadšeného očekávání a opatrných obav. Počáteční rozpaky se ovšem zhruba ve třetině knihy zcela rozplynuly a úžasný svět nostalgické minulosti prosvětlený brilantním jazykem a svěžími nápady jsem opět opouštěl jen nerad.

Vždy když otevřu novou knihu Petra Stančíka tak se těším a obavám zároveň.
Těším se na nové příběhy které z Petrových knih prýští všemi póry a obávám se toho jak zase nebudu spát, nebudu schopen řádně pracovat než knihu dočtu. Obvykle je z toho několika hodinový maraton, kdy opatrně otáčím každou stránku a těším se co bude na té další.
Když jsem se dozvěděl o knize Andělí vejce, tak mě mrzelo ze to není pokračování Mlýnu na mumie.
Přesto jsem pro knihu běžel hned jak vyšla a ještě ten večer jsem vstoupil do příběhu který mě vrátil do mého dětství, kdy jsme s dědou na Vysočině pálili kořalku toulali se po lesích a pekli brambory a jabka na poli.
Mám z té knihy pocit opravdovosti a radosti ze života, upřímné lásky k pravdě a rodině.
Nejsem literát jsem grafik a slovem se nevyjadřuji nijak obratně, ale co považuji za důležité je pocit.
A ten pocit je krásný. Nehledám v textu jinotaje o uprchlících ani jiné křivdy. Nezkoumám nakolik je příběh originální. Petra znám dostatečně dobře na to, abych věděl že inspiraci hledá ve svém bezbřehém nitru a ne v práci jiných autorů. Je to kniha která stejně jako ty předchozí ukazuje Stančíkův autorský přesah a nadhled a ano druhy díl Mlýnu na mumie to opravdu není:)

Vždy když otevřu novou knihu Petra Stančíka tak se těším a obavám zároveň.
Těším se na nové příběhy které z Petrových knih prýští všemi póry a obávám se toho jak zase nebudu spát, nebudu schopen řádně pracovat než knihu dočtu. Obvykle je z toho několika hodinový maraton, kdy opatrně otáčím každou stránku a těším se co bude na té další.
Když jsem se dozvěděl o knize Andělí vejce, tak mě mrzelo ze to není pokračování Mlýnu na mumie.
Přesto jsem pro knihu běžel hned jak vyšla a ještě ten večer jsem vstoupil do příběhu který mě vrátil do mého dětství, kdy jsme s dědou na Vysočině pálili kořalku toulali se po lesích a pekli brambory a jabka na poli.
Mám z té knihy pocit opravdovosti a radosti ze života, upřímné lásky k pravdě a rodině.
Nejsem literát jsem grafik a slovem se nevyjadřuji nijak obratně, ale co považuji za důležité je pocit.
A ten pocit je krásný. Nehledám v textu jinotaje o uprchlících ani jiné křivdy. Nezkoumám nakolik je příběh originální. Petra znám dostatečně dobře na to, abych věděl že inspiraci hledá ve svém bezbřehém nitru a ne v práci jiných autorů. Je to kniha která stejně jako ty předchozí ukazuje Stančíkův autorský přesah a nadhled a ano druhy díl Mlýnu na mumie to opravdu není:)

Román Petra Stančíka Andělí vejce považuji za jedno z nejpozoruhodnějších děl současné české literatury, a to dílo nanejvýš originální. Pisatel, který text považuje za inspirovaný jiným románem jest rozumu mdlého.

Román Petra Stančíka Andělí vejce považuji za jedno z nejpozoruhodnějších děl současné české literatury, a to dílo nanejvýš originální. Pisatel, který text považuje za inspirovaný jiným románem jest rozumu mdlého. Tečka.

Andělí vejce je možná ta nejkrásnější kniha, co jsem kdy četla, a že málo jich nebylo. Chtěla jsem nejdřív jen nahlédnou, ale nemohla jsem se odtrhnout a strávila jsem nad ní cetlou noc, dokud ji nepřečetla až do konce. Příběh nadaného člověka, kterého jeho okolí nechápe a který je proti své vůli vržen do dějin obludného 20. století. Příběh, který ústí do tragického konce jak od Sofokla. A na každé stránce tolik nápadů, že by z nich běžný český spisovatel napsal knihu. Stančík je kontroverzní a u svých méně nadaných kolegů vzbuzuje závist. Ale vy si to přečtěte a suďte sami.

Po Mlýnu na mumie jsem byl na další román Petra Stančíka natěšený... no ani nechtějte vědět, jak. Jazyková genialita, gurmánsky poživačný příběh a hlavně – humor, který jsem v české literatuře už dlouho neviděl. Tušil jsem, že po takové náloži perfekcionismu budu pravděpodobně zklamaný. Tušil jsem to, počítal jsem s tím a vlastně jsem se s tím smířil. Co jsem ale netušil, že mé zklamání bude tak velké. A tak fatální.

Děj Andělího vejce je rozdělen do dvou částí. V té první Augustin Hnát vzpomíná na svůj život, v té druhé prožívá příběh ve chvílích osvobození v roce 1945. Vypravěčské schopnosti Petra Stančíka bohatě stačily na to, aby ty flashbacky nepůsobily uměle. Augustin Hnát vypráví, jak vyrůstal na malé vesnici a dává k dobru příhody veselé i smutné. To se děje zhruba v první polovině knihy. Pak děj eskaluje Hnátovou dospělostí a začíná to připomínat něco, čeho jsem se v české literatuře (a už vůbec ne od Stančíka!) nechtěl dožít.

Ještě než vám řeknu, co se pak začalo dít, je nutné zdůraznit, že Petr Stančík je dobrý spisovatel, který velmi obratně zvládá pokročilé dovednosti spisovatelského řemesla. Chci, aby to v této recenzi zaznělo a chci aby taky zaznělo, že tyto své dovednosti předvádí i v této knize. Jenže, od druhé poloviny Andělí vejce začíná připomínat megaúspěšný bestseller Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Augustin Hnát se vydává do války, je v ruských legiích a během svého vojenského angažmá zažívá velké okamžiky, které ovlivňují světové dějiny. A poznává důležité lidi, kteří mají, jak se tak hezky říká, prst na tepu dějin. No a aby byl koncept Staříka úplný, odhaluje nejedno utajené tajemství o světových událostech (znáte to – něco se podle vyprávění stalo jinak, než jak je všeobecně známo).

Toto bych dovedl pochopit u autora, který si snaží udělat jméno. Ale Petr Stančík napsal strhující a geniální Mlýn na mumie! Od někoho takového prostě čekám víc, než předvedl v Andělím vejci. Kdyby „českého Staříka“ napsal Michal Viewegh nebo někdo podobně zaměřený, nešokovalo by mě to tolik. A rozhodně bych nebyl tolik zklamaný.

Ale mé zklamání z této knihy má bohužel ještě jednu rovinu. A to, z mého pohledu, rovinu důležitější. Jsem smířený s tím, že ve vypjaté době se musím naučit žít s faktem, že můj oblíbený autor (nebo novinář) může mít životní postoj výrazně odlišný od toho mého. Jsem ochoten smířit se s tím, že můj oblíbený spisovatel je rasista, pokud jeho knihy budou dobré. (Ne, to není případ Petra Stančíka, jen na tomto fiktivním případu ilustruji přístup.) Jenže tato tolerance padne v okamžiku, kdy autor tyto své postoje začne promítat do příběhu.

A to přesně udělal Petr Stančík v Andělím vejci. Obsáhlá věštba místního blázna Mrakoše (str. 60 - 62) je přesně tím, co v beletrii číst nechci. Obžaloba dnešní Evropy, která si sem nechává posílat migranty, to jako vážně? V příběhu to ani nemělo nějaký důvod, prostě si to tam Petr Stančík dal, aby dal jasně najevo, co si myslí o multi-kulturalismu a tomu, čemu dnešní xenofobové a lidé vyznávající nenávist říkají politická korektnost. A aby čtenář nebyl na pochybách, tento diskurzní tón zvýraznil i v „Poděkování“.

Nikdo samozřejmě autorům neupírá právo projevit svůj názor, ale já jsem si koupil román Petra Stančíka a ne esej Kláry Samkové. A jsem z toho tak zklamaný, že všechny přednosti knihy (a není jich málo!) ve světle tohoto dosti blednou.

Ano, na konci si popláčete a řeknete si, že Petr Stančík pořád má dar a talent. I když se celou dobu drží silně na uzdě a díky tomu se nedočkáte takových literárních orgií, jako v Mlýnu na mumie, přesto to mohl být hodně dobrý román (i ten okopírovaný koncept Staříka by se dal nakonec omluvit a pochopit).

Jenže já se neumím přenést přes srdce, že mi autor v románu dává sežrat své názory na téma, které nemá s příběhem nic společného a o které jsem se neprosil. Petr Stančík se zařadil po bok veganů, kteří na otázku: „Je zde přítomen lékař?“ hrdě odpoví: „Já jsem vegan.“

Psal jsem, že toto mé zklamání je fatální. Co jsem tím myslel? Obávám se, že s knihami Petra Stančíka jsem skončil.

Hodnocení: 35%

Vzpomínám si, jak jsem kdysi četla Sto roků samoty od Marqéze. Tak tahle kniha mi to dost připomněla. Ve srovnání s Mlýnem na mumie je tady víc romantiky a míň žranic a možná i proto se mi to moc líbilo. Pozor, konec je strašně smutnej.