Zajímavé. Chvílemi, hlavně ze začátku, jsem se ve vysvětleních blízkovýchodních a pákistánsko-afghánských souvislostí dost ztrácela, nedokázala jsem udržet pozornost. Konstrukce příběhu mi v některých chvílích připadala spíš překombinovaná než důmyslná, na druhou stranu věřím, že mnoho záležitostí, které mohou souviset se špionáží, atentáty apod. může působit až paranoidně, když profesionální paranoia je zřejmě nezbytnou součástí takové činnosti. Stejně tak chápu, že se autor snažil vysvětlit místní pozadí, pro většinu čtenářů neznámé a nepřehledné. Pak už příběh nabyl na větší jednoduchosti i dějovém spádu. Po celou dobu mi ale něco někde v pozadí překáželo, asi jako něco v periferním vidění, co člověk podvědomě zaregistruje, ale není schopen to identifikovat, nebo jako skvrny poskakující okolo po pohledu do slunce, ale nelze je při soustředění na ně skutečně vidět. Zkrátka pocit nějakého přehlédnutého háčku nebo „ale...“, který zůstal někde zaseknutý, na setinu vteřiny se někdde mihnul, a teď nejsem schopná si ho vybavit. Jinak autor hýří v textu u něj obvyklými uváděnými konkrétními typy zbraní, což pro naprostého laika je nadbytečná nicneříkající informace a pro zájemce o vojenskou techniku zase zbytečná, ten to asi už zná.

Kniha splnila přesně má očekávaní. Přinesla notnou dávku napětí i poučení. A tak dílo, které mne donutilo číst až do dvou do rána, nemůže dostat nic jiného než nejvyšší hodnocení.

Nápadité téma by určitě šlo více rozvést, to FF vždy uměl (postranní děje, dialogy); reminiscence na dřívější příběhy M.Martina, podobné obraty. Pointa vzhledem k očekávání nedůrazná, možná i neodůvodněná. Ale je to FF.

Myslím, že v rámci dosavadní Forsythovy tvorby jde o dílo podprůměrné, se slabou a nepříliš pravděpodobnou zápletkou a násilným koncem...