<p>(...) Podstatnejšie je iné - Jirousova poézia, ktorá je už dávno pevnou súčasťou českej literatúry, nepotrebuje obhajobu, a nielen preto, že autor je aj laureátom Ceny Jaroslava Seiferta za celoživotné básnické dielo.</p> <p>Zbierka Rok krysy bola posledným dielom, ktoré vyšlo počas Jirousovho života. Jej reflexívny charakter navodzuje už úvodná báseň („To jsou krásný vzpomínky / já si je chci zachovat“).</p>

(...) Mám Magorovy básně rád. Co dalšího o nich znovu napsat, když básník vydá novou knížku, jako je loňský Rok krysy? Že Ivan Jirous (nar. 1944) pokračuje v tom, co dávno začal, píše dál svou jedinečnou sumu, drží svůj styl? Psát o tom, jak je jeho poezie opět vnitřním dialogem s blízkými lidmi, milenkami, přáteli, druhy z undergroundu, dávno mrtvým hospodským, se sebou samým? Dialogem tklivým, úpěnlivým, jindy naoko vyčítavým, furiantsky nazlobeným? (...) Rok krysy nedští, nelamentuje, netesá do kamene, ale hovoří lidsky vyrovnaným tónem. Magor i ke Kazatelovu " marnost nad marnost" (snad právě k němu) přimísí nostalgickou ironii, něžně furiantský vzkaz světu a jeho mlčenlivé kráse, jakož i sobě samému co spřízněnci s tím nejkřehčím.

Vzpomínka tím, že v současnosti opakuje minulé, staví vedle sebe dva jinak nesourodé časové okamžiky a rozevírá mezi nimi prostor, v němž se díky aktivitě myšlení rodí slova a obrazy. Báseň tak v sobě uchovává svět, který již není, a přesto díky ní dokáže vyvstat ve své úplnosti: „Zapomenout na všechno / nezapomenout na nic“.

(...) A tak Jirous zůstává nejpřesvědčivější v ozvucích své zkušenosti vězně, pro nějž svět vezdejší není samozřejmostí. A také tam, kde je věrný své sedlácké nátuře, s níž se zmocňuje věcí pozemských i nebeských. "Já si k smrti své dolezu sám," píše v poslední básni nové sbírky a dodává: "... ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit."

(...) Avšak rozumem tu už víc dobýt nejde ani ň - tedy kromě věcného připuštění bytostné nutnosti Ivana Martina Jirouse psát si pořád dál a pryč. Existuje u něho pro ten akt psaní nějaký ne příliš zřetelný, snad i podivný důvod, něco nesmyslného, a přitom výsostně podstatného... Právě tohle je Jirousova poezie. V Roku krysy. (...) Asi nejpřesnější bude, napíšeme-li kostrbatě, že veršům z Roku krysy vtiskl I. M. Jirous vykloubený rytmus a vytvořil z nich neokázale prosté, melodické, jakoby potichu zpívané texty.