Tymiánové dopisy Eve Makis
V knize se střídají dvě časové roviny. Vzpomínky z deníku jsou smutné, místy velice kruté, nabádají k zamyšlení nad arménskou historií. Líbilo se mi, jak autorka popisuje soužití stárnoucích manželů, jejich příbuzných a přátel. Méně pak romantický příběh z nedávné minulosti. Celkově se kniha čte velmi dobře.

Zpočátku to trošku drhlo, přemýšlela jsem, jestli je tomu na vině autorka, či překladatel, přišlo mi to takové ploché. Brzy se ale příběh rozjel, pravda, trochu jsem se na wikipedii podrobněji seznámila s historií Arménie, a bylo to najednou úplně o něčem jiném. Kniha je moc pěkná, milá, srdečná, výborně se čte a je příjemné, že má v podstatě šťastný konec, i když ve vzduchu visící naděje na společnou šťastnou budoucnost žurnalistky z Anglie a kyperského Arména na Kypru v sadu už mi malinko zavání červenou knihovnou. Ale proč vlastně ne?

Je to kniha zdánlivě nepřehledná, potřebujete na ni opravdu klid a soustředění, pak se ovšem její příběh rozehraje v celé své zamýšlené kráse. Spousta malých příběhů, které se prolínají v časových i místních liniích, aby se zase spojily. Arménská genocida, vyhlazování arménů v Osmanské říši se mísí s dnešní dobou, ve které na svou babičku vzpomíná jedna dívka v Anglii. Příběh, ve kterém autorka velmi dobrým způsobem spojila dvojí emoce, dva neslučitelné světy a množství drobných nuancí, které jsou od krvavých vražd, senilních starců, pachu krve v prachu Arábie až po vůni jehněčího nebo svěžího kyperského vzduchu. No, čtení neobyčejné a neobyčejný si na něj uděláte i názor.