Z mosaiky dvaceti rozhovorů s architekty chtěl jejich autor vyskládat obraz současné české architektury. Rozhodl se pro čtyři skupiny otázek o vzniku a významu architektonického díla. Ptal se na inspiraci idejí, na podmínky vytváření a vývoje koncepce, na zpětnou vazbu v ohlasu odborné i laické veřejnosti a na závažnost podmínek a situací, které od zrodu návrhu i začátku stavby architektův záměr podporují nebo ztěžují. Velký počet zpovídaných by mohl vést k dohadům proč, proč právě dvacet a proč těchto dvacet. Pokud by se autor rozhodl vydat druhý díl, všichni bychom mu hned doporučili vhodné partnery. I já: například Mirko Bauma, Jindru Škrabala, Michala Kohouta, Petra Hájka, Jana Horkého, Kamila Mrvu, hochy z Hutě Martina Rajniše, mladého Michala Krejčíka, jiní by doporučili jiné osobnosti. Ale příliš odlišný výsledek, jiný obraz české architektury, bych nečekal. Většina osobních výpovědí připomněla význam rozdílných podmínek odborné praxe čtvrt století před a po roku 1990. Změny to byly zásadní - otevřenost polistopadové společnosti, proměna druhu a postavení klientů, nesrovnatelná potence stavebních firem a nabídka nových technologií i materiálů, svobodná volba charakteru a velikosti projektových kanceláří, počítače, dostupnost odborné literatury i snadnost cestování.
Publikace ARCHITEKTI CZ přináší svěží zprávu o stavu mysli českých architektů. O jejich pracovním zaujetí a jeho výsledcích. Dialogy mají hlavu a patu, od prvních odpovědí je znát chuť ke spolupráci a k otevřenému rozhovoru, někdo je víc upovídaný, z někoho sálá sebevědomí, jiní jsou skromní. Tři rozhovory mě zvlášť zaujaly: dialogy se Zdeňkem Zavřelem, Viktorem Koreisem a Pavlem Nalezeným. Tím nechci naznačit, že ty zbývající nudí. Jaroslav Sládeček, v odpovědi na svoji vlastní otázku pro koho je kniha určena?, uvádí, že má být návodem k tomu, jak přistupovat k profesi architekta. Souhlasil bych spíš s postřehem pana docenta Ševčíka, že je to působivé instruktivní čtení k práci architektů. A úspěšná odborná publikace.