Jedna z nemnoha knih, jejímiž hrdiny nejsou vojáci spojenečtí, ale němečtí . A jak je zřejmé, válka je z pohledu jednotlivce nesmyslná bez ohledu na to, stojí-li dotyčný na straně vítězů či poražených. Je-li vojákem sotva odrostlé dítě plné velkých plánů, ideálů a současně očekávání a konec války je za rohem, je smrt o to zbytečnější. Knihu doporučuji každému, koho zajímá neotřelý pohled na vojáka jako živoucí bytost s vlastními city, strach a bezmoc nevyjímaje.

Kniha je prezentována jako největší německý válečný román od dob Güntera Grasse. Ačkoliv se mi toto tvrzení zdá jako velmi odvážné, jedná se skutečně o dobrý román. Spíš než jako válečný bych ho označila jako protiválečný. Scény z bitev v něm nenajdeme, jedná se v podstatě o popis ústupu německé armády probíhající na území dnešního Maďarska na jaře 1945. Místo bojových scén a hrdinství se dočkáme výmluvných momentek ze života". Podle mého názoru kniha odhaluje žalostně pitomou tvář války a mnoha jejích účastníků. Literární styl je stručný, jednotlivé události se nijak nerozpitvávají a ani věty nejsou příliš košaté. Přesto kniha dobře vystihuje atmosféru deziluzí, skepse, rozkladu a chaosu. Brutální scény se najdou, ale není jich příliš mnoho. Možná mnohem víc než syrové popisy na mě zapůsobily pasáže, ve kterých násilí neprobíhá, ale povahová zvrhlost účastníků se projeví jiným způsobem. Například část, ve které důstojník poučuje hlavního hrdinu (povoláním dojiče), žádajícího o milost pro nejlepšího kamaráda, o gramatice, a zkouší jej ze slovesných pádů...