Monografie o Fridrichovi II. by nebyla špatná, kdyby se v ní její autor, německý historik Rader, nedopustil zcela nepřesných tvrzení o tom, jak česká historiografie 80. let dvacátého století, reprezentovaná historikem Josefem Žemličkou, hodnotila význam Zlaté buly sicilské.

Rader v knize uvádí: „V Basileji udělená privilegia jsou navíc vzorovými příklady toho, jak mohou být středověké texty zapojeny do konstrukce mýtů moderní doby. Od 19. století bylo těmto exemplářům částí české i německé historiografie, včetně sudetoněmecké, připisovány velké nacionálněpolitické významy, a ještě v 80. letech 20. století byly povýšeny na státotvorný základní kámen komunistické ČSSR. Jako obrázek na bankovce je občas držel v ruce každý Čech. Vznikla domněnka, že právě s listinou o královské hodnosti má člověk v ruce onen dokument, jímž římsko-německý král, jak psal Josef Žemlička v roce 1987, ‚písemně uznal faktickou nezávislost přemyslovských Čech‘. Mladší badatelé však už začali z listin seškrabovat mýtotvorné nánosy a zacházet s nimi podle toho, co ve své době představovaly, totiž jako s dary na oplátku ještě nejistého krále za naléhavě potřebnou podporu nejmocnějších knížat své nové říše.“

S dílem Josefa Žemličky se pan Rader seznámil zřejmě jen velmi zběžně. Připomeňme si tedy nejprve, co Josef Žemlička píše v 80. letech o Zlaté bule sicilské:
„Zlatá bula sicilská dovršila houževnaté snahy krále Přemysla o důstojné postavení českého státu. Filip Švábský, později Ota IV. Brunšvický a nyní rovněž Fridrich II. se tichou cestou zřekli nedávných zásahů středověké říše do vývoje přemyslovských Čech, uznali politickou realitu a právně schválili vnitřní nezávislost Českého království.“

Přiznám se, že nechápu, co pan Rader považuje za „mýtotvorného“ na skutečnosti, že panovníci středověké říše uznali vnitřní nezávislost (ve své citaci hovoří pouze o „faktické nezávislosti“) českého přemyslovského státu. S vydáním Zlaté buly sicilské totiž definitivně skončila doba, kdy římsko-němečtí panovníci dosazovali na český knížecí stolec toho z příslušníků rozvětveného přemyslovského rodu, kterého považovali za nejvhodnějšího (tedy vůči říši nejpovolnějšího), a začala doba, kdy císaři, jakožto světské hlavy západního křesťanstva, pouze formálně potvrzovali toho z uchazečů trůnu, kterého si Češi (rozumí se urození Češi) zvolili. Toť vše. Ostatně Josef Žemlička v žádné ze svých prací, ani v 80. letech, ani později, netvrdil, že by český stát vydáním Zlaté buly sicilské přestal být volnou součástí středověké římsko-německé říše. Hovoří-li o nezávislosti, má na mysli výslovně nezávislost vnitřní.

Snad ještě nesmyslnější je Raderovo tvrzení, že Zlatá bula byla povýšena „na státotvorný základní kámen komunistické ČSSR.“ Opět si úplnou citací připomeňme, jakže zní Žemličkův výrok:
„Slavný dokument završil počátky a zrání přemyslovské monarchie. Takřka symbolicky uzavřel ‚dobu knížecí‘ a otevřel epochu Čech královských. Zlatá bula sicilská zaujala klíčové místo v řadě českých státoprávních listin a Karel IV. ji pojal do souboru základních výsad českého království. Jako nejcennější kus Archivu Koruny české se toto privilegium těší zvláštní ochraně a péči Československé socialistické republiky.“

Josef Žemlička tedy nepíše o ničem jiném než o tom, že dotyčná listina se těší ochraně a péči československého státu. Což je naprosto pochopitelné, protože každý civilizovaný stát dbá na to, aby významné písemné památky z dávné minulosti byly uloženy v archivech, kde jsou v těch nejlepších podmínkách chráněny před hlodajícím zubem času. A že tuto funkci plnila i ČSSR, jeden z několika střídajících se státních útvarů našich novodobých dějin, bylo v době vzniku výše uvedeného citátu naprostou samozřejmostí, stejně jako je naprostou samozřejmostí, že po rozpadu Československa tuto úlohu převzala Česká republika. Jakými cestami pan Rader došel k názoru, že Zlatá bula sicilská byla považována za „základní kámen komunistické ČSSR“, to ví snad jedině on sám. Nezbývá než si povzdechnout, že při „boření starých mýtů“ se mnohdy budují mýty nové, mnohdy ještě výstavnější, než ty staré.

Na pomezí žánru odborného a populárně-naučného, mezi dvěma ostrovy (Rujánou a Sicílií) vznikl spis o personě vládnoucí v říši rozprostřené na obou stranách Alp, portrét muže, v jehož hodnocení se vždy inklinovalo k extrémům: ať už k adoraci (Matouš Pařížský), démonizaci (františkánští kronikáři), marginalizaci (David Abulaifa) či mytizaci (Ernst Kantorowicz). A co český čtenář může – kromě další dobře zpracované publikace v žánru „biografie“ – na této knize dále ocenit? Třeba to, že se konečně důsledně a důstojně seznámí s vydavatelem Zlaté buly sicilské – tedy s osobou, o níž většina lidí v našem malém rybníčku ví tak ostudně málo...