Renomovaná švédská spisovatelka starší generace (narozena 1933) patří k výrazným postavám žánru detektivky a psychothrilleru. Románem Černá voda z r. 1933 si vydobyla mezinárodní ohlas a získala za něj mnohá ocenění včetně Augustovy ceny, což je prestižní švédské ocenění za literární dílo. Kerstin Ekmanová je též od roku 1978 členkou Švédské královské akademie, která mimo jiné uděluje Nobelovu cenu za literaturu. Věrna svému životnímu postoji v etických otázkách se přestala zasedání akademie, z níž dle stanov nelze vystoupit, zúčastňovat na protest proti lhostejné švédské reakci na íránský ortel smrti nad spisovatelem Salmanem Rushdiem.
A základních etických otázek po vině a trestu se dotýká i kniha Umíráček. Jde spíše o psychologický thriller než o klasický detektivní příběh. Autorka napsala tuto sondu do života venkovské komunity na severu Švédska již před téměř šedesáti lety, námět i jazyk románu jsou ale tak současné, že by čtenář tuto skutečnost vůbec nepostřehl, kdyby si datum prvního vydání nepřečetl na předsádce knihy. Každoročně v říjnu se parta mužů setká v léta neměnném složení a koná přípravy na lov losů. Ty probíhají vždy stejně, s tradičním rituálem. Lov začíná opulentní večeří, po níž se lovci vydají do lesní chaty, odkud vyrážejí za losy do hlubokých lesů. Na večeři se nejen prohýbají stoly jídlem, ale teče proudem i alkohol a v noci se stane něco, co všechny účastníky poznamená. Všichni se snaží po svém s touto událostí vyrovnat, ale jedno je spojuje - strach. Strach s davovou psychózou vycházející ze zbabělosti a neschopnosti (alespoň zpočátku) přijmout vinu a trest. Samozřejmě, že na povrch začnou vyplouvat staré křivdy a animozity a nic už nebude jako dřív, ať dopadne vyšetřování jakkoliv. Zvuky hlubokého lesa napodobující umíráček zní nejen při lovu losů, ale oznamují i konec přátelství mezi lovci s puškami, kteří se bez nich nedokážou postavit čelem ke svému svědomí.