Ze začátku jsem si musela zvyknout na autorův styl, pak už to frčelo. Styl psaní k němu prostě patří a je alespoň autentický, jde poznat, že vychází ze zápisků z deníků a tam si každý (kdo deník píše) zaznamenává vše, tak jak to jemu vyhovuje, používá dialekt, výrazy, zkomoleniny, atd. Autor bez příkras popisuje své zážitky z Afghánistánu, kde byl s Lékaři bez hranic, vznáší úvahy, líčí prostředí, lidi, zkušenosti, lékařské termíny, atd. Za mě hodnotím 3,5*, ale určitě si ještě nějakou knížku od autora přečtu.

Tomáš Šebek není klasický spisovatel ale jde o českého lékaře, který občas jede na nějakou humanitární misi organizace Lékaři bez hranic. během svého působení na takové misi si píše deník a na základě tohoto jeho deníku pak vznikají knihy.
— Pokud je vaším jediným důvodem, proč čtete knihy zábava, tak bych vás asi měl upozornit, že jelikož je autor především skvělý chirurg, tak popisu různých operací, průběhů léčení zranění a oprávněnému vychvalování ostatních kolegů je v knize věnováno poměrně hodně prostoru. Není ani divu, lékaři na misích makají jako mourovatí a moc času mimo nemocnici nestráví. Navíc pohyb mimo prostory nemocnice mají dosti omezené z důvodu bezpečnosti. Přeci jen mise Lékařů bez hranic se odehrávají buď v přímo válečných zónách nebo hodně nebezpečných lokalitách.
— Nicméně i tak si autor najde prostor aby vylíčil obyčejný život obyvatel země, kde dočasně působí, vztahy s kolegy a to jak z Lékařů bez hranic, tak z místními lékaři a ošetřovateli. Zvykem LBZ je totiž co nejvíce znalostí lékařů, pracujících pro tuto skvělou humanitní organizaci, předat místním lékařům aby byli schopni pracovat co nejlépe i po skončení mise LBZ. Čtenář také sleduje osudy pacientů, které prošli buď přímo rukama našeho hrdiny nebo jeho kolegů v nemocnici. Také se případným zájemcům z řad čtenářů pokouší přiblížit fungování a mentalitu LBZ a ukázat jim klady a zápory této práce. Či spíše poslání.
— Když v závěru Tomáš Šebek psal, jak vysoce cenění jsou čeští lékaři u této organizace, tak jsem se nemohl ubránit slzám. Tuto knihu jsem totiž dočítal těsně před Vánoci a jak výsledky voleb, tak shitstorm, který rozpoutali Zeman s Ovčáčkem rozhodně nezadávali důvod k nějakým projevům vlastenectví. Nicméně abych to shrnul, pokud jste ochotni občas vytrpět delší pasáže líčící dění na chirurgickém sále, tak se nemusíte této knihy bát. Autor píše civilně, tempo vyprávění je celkem svižné a dozvíte si i spoustu zajímavostí jak ze světa Lékařů bez hranic, tak ze života obyčejných Afghánců.
— Pokud vás toto téma nebo sám autor zaujali a zatím se vám ještě nechce kupovat knihu, pak doporučuji, toto skvělé interview, které Tomáš Šebek absolvoval na ČT24 a kde jen krásně dojali telemostem s autorem jeho oblíbené knihy a také pozdravem od jeho překladatele z mise na Haiti, který se přestěhoval do Prahy a studuje zde medicínu.

Ohromný respekt a obdiv k Lékařům bez hranic! Knížka by měla být povinné čtení jak na střední škole tak pro dnešní české politiky. Takovéhle příběhy mají šanci změnit pohled na svět, který je u některých lidí tak neuvěřitelně omezený. Zdůrazňovat, že lidi jsou všude stejní, chtějí být zdraví, v pohodě a chtějí se smát. Parádní, syrové, opravdové, bez okras a zbytečností. A díky za vydání ve formátu e-knihy!

Knihu Tomáše Šebka jsem přečetla jedním dechem stejně jako jeho první knihu Mise Haiti.
Osobitý autorův styl nabízí příjemnou změnu a rozptýlení pro čtenáře. Obsahově pak nabízí nevšední pohled na podmínky, o kterých většina z nás běžně ani nepřemýšlí. Autora si cením pro jeho odvahu pomáhat a rozhodnost, s níž řeší zdánlivě neřešitelné situace.

Na knize předešlé (Mise Haiti) i na knize nové se mi především líbí podrobné a barvité vylíčení osudů a problémů jednotlivých pacientů včetně detailní popisů léčby, každodenní "chléb" pomocného nemocničního personálu a v neposlední řadě nekonečné nasazení samotných lékařů, kteří mnohdy bez nadsázky mají život pacienta přímo na dlani. Tomášův dar, jak umí celé dění velmi osobitě a autenticky popsat, dělá obě jeho knihy velmi dobře čtivé. Touto cestou bych chtěl autorovi mockrát poděkovat za to, co dělá pro lékaře bez hranic a za to, že díky němu mohu s neotřelým pohledem nahlédnout za dveře operačních sálů na míle vzdálených našim blahobytným krajinám. Díky!

Tomáš Šebek si rozhodně nehraje na literárního autora. Proč taky? Je to skvělý chirurg, který svou práci miluje a na nic si nehraje. Je s obdivem, co člověk vydrží a klobouk dolů před každým, kdo se k Lékařům bez hranic přidá a nezištně jede do nebezpečí pomáhat. Kniha je napsaná autenticky, ale to při čtení vůbec nevadí...naopak. Člověk má pocit, že si s ním autor prostě povídá.
Doporučuji všem. Nějak si po přečtení vážím víc toho, co mám.

Knihy Tomáše Šebka jsou drsné, ale užitečné. Člověk si pak mnohem víc váží toho, co tady máme. Nejvíc mě na nich baví to, že se mi spojí ty kusé zprávy z novin a z televize s něčím, co není jen strohou informací, ale zážitkem člověka odsud, který to, co zažil, umí také předat. Vůbec mi nevadí odborné termíny ani hovorový jazyk. K téhle knize to patří.

Pan doktor Šebek píše tak jak to vidí a prožívá. No a to mě osobně vyhovuje. Při čtení mě bylo chvílemi veselo, smutno, ale hlavně jsme po přečtení získal pocitem, že dělat dobro má prostě smysl. Nicméně nechápu jak může lidský organismus snést takovéto pracovní vytížení a všichni z Lékařů bez hranic mají můj neskonalý obdiv.

Už z blogových zápisků doktora Šebka z Afghánistánu bylo jasné, že vznikne další dílo, které se buď čtenářům zaryje pod kůži, nebo jim pořádně hne žlučí. Hesla jako „sugestivní vyprávění“ nebo „dílo, které vás vtáhne do děje“ by byla dobrá pro popis knihy do čtenářských deníků, ale výsledný pocit je úplně jiný. Zapomeňte na zažité literární formy a vytříbený jazyk velkých spisovatelů. Šebek je Bukowski v bílém plášti s šarmem Hawkeyho Peirce a popisem syrovým jako tatarák. Díky za doktory, kteří si neberou servítky, za knihu Mise Afghánistán a za Lékaře bez hranic.

... takto bych shrnula hodnocení knihy do dvou slov. První knihu o Haiti jsem zvládla přečíst během jednoho večera .... Afghánistán už ne :-)
Je skvělé dostat se ke zdroji, který není cenzurován. Ukazuje to situaci, která se skutečně odehrává.
Věřím, že ne každý to zvládne přečíst celé, vulgarismy a podrobnější popisy operací může někomu překážet, ale k tomuto tématu to prostě patří.
Navíc po vybombardování nemocnice, kde se vše z knihy odehrálo, potvrzuje již zmíněnou surovost a krutost.

Doporučuji všem - otevřete oči a začněte vnímat, co se kolem Vás děje. Máme se jako králové v té naší malé zemičce a nikdo si toho neváží!

Po dlouhé době lituji, že jsem dal peníze za knihu. Nejde o to o čem autor píše, ale jak. Lze jenom těžko uvěřit, že takhle může psát člověk, který má vysokou školu. Nejsem nějak prudérní, pro sprosté také občas zajdu, ale tohle vypadá, že to psal nějaký člen gangu z Bronxu a nejde jen o ta sprostá slova, ale o celkový styl. Při popisu ošetřování raněných zase autor často používá natolik lékařských termínů, že laik těžko pochopí, jestli zrovna přišívá nohu, nebo střevo.
Po přečtení knihy kolegy Trachty jsem začal pravidelně přispívat na Lékaře bez hranic, při čtení této knihy neustále přemýšlím, kdy knihu vzdám.

...ale musím to napsat.
Po přečtení Tichého dechu (Jan Trachta) a Mise Haity (Tomáš Šebek) se na "Afghánistán" tuze těším.
Nevím, jestli si nějaká kniha zaslouží mít komentář ještě před vydáním, ale u této prostě musím. Už podle autentického vyprávění autora, jehož jsem mohla být svědkem, to vypadá, že tato kniha prostě nemůže zklamat.
Ano koupím si jí a ne jednu.

Knížka Mise Haiti patřila mezi ty, které člověka vtáhnou do děje natolik, že okolní svět na chvíli přestává existovat. A myslím, že jsem nebyla jediná, komu se při čtení této knížky nedařilo při cestování vystoupit na té správné zastávce. Dokázala mne pobavit i nutila k zamyšlení...
Věřím, že Mise Afghánistán bude neméně poutavá, plná vyprávění, která nám pomůžou nahlédnout do míst a příběhů, které by nám jinak zůstaly nepřístupné.