Příběh Heidi, dívenky, o kterou se nemá kdo starat, tak zůstala se svým mrzoutským dědečkem vysoko v horách. Později ji odveze teta do města, kde jí slíbila, že bude v bohaté rodině dělat společnici slečně Kláře. Heidi se však natolik stýská po horách, že onemocní.

Když v letošní výzvě na Databázi knih bylo téma: Kniha z mého dětství, měla jsem okamžitě jasno. Heidi jsem milovala už jako malá, četla jsem ji několikrát. Musím říci, že ani po tolika letech mě nezklamala, ba naopak, jsem si ji možná ještě o něco víc užila.

Heidi je kouzelná, čistá duše, kterou si okamžitě zamilujete a budete si s ní užívat každý její den a každé její poznání. Alpská krajina je tu popsána tak nádherně, že budete mít pocit, že se tam potřebujete rozjet a u dědečka strávit alespoň pár dní.

V knize je tolik nádherných a moudrých vět, celkově je to krásně napsané. Navíc je to dojemné, že i nejedna slzička ukápla.

Tato kniha zůstává i nadále jednou z mých nejoblíbenějších, věřím, že si ji zamiluje i moje dcerka a já se už teď těším, že si ji zase brzy přečtu.

Příběh děvčátka jménem Heidi je nestárnoucím příběhem o splynutí s přírodou, o kráse hor, o objevení rodinných kořenů, o dětství… Sirotka Heidi odvede její teta Detý za nevrlým protivným dědou Alpem do hor. Sama se o ni už nemůže starat, a proto je teď na řadě Alp. Ten žije samotářským životem v malé chaloupce vysoko ve švýcarských horách, a o malou cácorku nejeví pražádný zájem. Jenže co naplat, Heidi vlastně nikoho nemá, a tak nezbývá jiná možnost, než aby se ti dva spolu naučili nějak vycházet. Zprvu to jde trošku ztuha, mrzout Alp potřebám malého děvčete nerozumí, ale Heidina otevřená a radostná povaha a touha poznávat nový svět přispějí k tomu, že Alp si vnučku pomalu, ale z celého srdce zamiluje.
Heidi se nemohla vynadívat na sytě zelené údolí pod nimi ani na vysoko položené vrcholky s třpytivou pokrývkou věčného sněhu. Šedavé skály se majestátně vypínaly proti šmolkově modré obloze. Tráva pod nohama byla suchá a prohřátá. Údolím se neslo cinkání zvonečků, každá koza měla kolem krku jeden přivázaný, aby ji bylo lehčí najít, kdyby se někam zatoulala. Pestrobarevné kytky se na štíhlých stoncích lehoulince pohupovaly ve větru. Po nebi bezhlesně kroužil jestřáb. Dívenka, která celý svůj dosavadní život bydlela ve městě, se uchváceně kochala tou krásou.
Heidi tráví celý den s Petrem, chlapcem z údolí. Ten vyhání každé ráno na pastvu vysoko do hor kozy hospodářům z širokého okolí, a tak je mu Heidi vítanou společnicí. Děda Alp má dvě kozy, Chudobku a Hnědku, a tak má Heidi také celý den co dělat. Petr jí ukazuje krásu hor, dává na ni pozor, a společně pasou kozy. Hory jsou překrásné v každém ročním období, a tak jsou děti pořád venku. Přes zimu, když napadne sníh, chodí Petr do školy. Heidi zůstává s dědečkem, a naučí se od něj spoustu užitečných věcí, jako např. rozdělávat oheň, opékat nad ním sýr k večeři, vysmýčit celou chaloupku, pomáhat se dřevem… Ale největší Heidinou předností je dělat radost od rána do večera. Veselé děvče pomalu mění mrzutého staříka na vstřícného muže, který dokonce pomůže s opravou chalupy Petrově babičce.
Zjara navštívil dědečka pan farář, aby poslal Heidi do školy. Ale to by znamenalo, že se dědeček musí přestěhovat do vesnice, a to není jen tak… Dědeček není úplně rozhodnutý. A mezitím přijede teta Detý, která Heidi odveze do jednoho velikého bohatého domu, aby Heidi dělala společnici dívce Klárce, která je na vozíčku. Heidi se tam učí vybraným způsobům, ale moc se jí stýská po dědečkovi. Ten zůstal v chaloupce úplně sám a je moc smutný. Snad se s Heidi brzy opět setkají…

O autorkách
JOHANNA SPYRIOVÁ rozená HEUSSEROVÁ se narodila 12. 6. 1827 v Hirzelu ve Švýcarsku. Jako čtvrtá ze šesti dětí, vyrůstala na hospodářství svého otce, venkovského lékaře. Po studiu na venkovské škole a soukromém doučování farářem, se dostala na tři roky do Zürichu, kde studovala cizí jazyk a hudbu, poté odešla na jeden rok do penzionu v Yverdonu. Od roku 1845 vyučovala doma svojí mladší sestru a věnovala se studiu literatury. V roce 1852 se provdala za Bernharda Spyriho, právníka a novináře a odešla s ním do Zürichu, tehdy začala psát příběhy o životě na vesnici. Její první kniha pro děti s názvem „List na Vroniho hrobě“ vyšla v roce 1871. V roce 1880 jí vyšla kniha „Heidi, děvčátko z hor“. Její manžel a jejich jediný syn Bernhard zemřeli v roce 1884. Poté sama napsala více jak padesát příběhů. Zemřela 7. 7. 1901 v Zürichu, byla pohřbena v rodinné hrobce Sihlfeld-A na hřbitově v Zürichu. V roce 1951 byl její portrét umístěn na poštovní známku a v roce 2001 na pamětní minci.
JITKA ŠKÁPÍKOVÁ studovala původně herectví na JAMU v Brně. Poté strávila čtyři roky v angažmá v tehdejším Státním divadle v Brně jako sólistka zpěvohry. Po revoluci se vrátila na akademii, ukončila studium herectví s titulem bakalář a plynule navázala studiem oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika v ateliéru prof. Antonína Přidala. Po promoci v roce 1996 nastoupila do Českého rozhlasu v Praze, kde pracovala až do roku 2010 jako dramaturg a redaktor dokumentárních a literárně-dramatických pořadů na stanicích Český rozhlas 3 – Vltava a Český rozhlas 2 – Praha. Od září 2010 krátce pracovala v nakladatelství XYZ ve funkci product manager – audio. V její práci se zde pojila role dramaturgyně a režisérky zvukových knih. Od roku 2011 je ve svobodném povolání a stěžejní část její tvorby zaujímá režie audioknih pro vydavatelství OneHotBook. Je autorkou několika desítek adaptací i původních her pro děti i dospělé, realizovaných Českým rozhlasem, bezpočtu rozhlasových dokumentů, za které obdržela řadu cen v celostátních i mezinárodních soutěžích (např. Prix Bohemia Radio, Prix Futura Äke Blömström, opakovaně ocenění v soutěži Report…) Zároveň soustavně a pravidelně spolupracuje s Českou televizí na pořadech různých žánrů pro děti i dospělé. Je autorkou scénářů několika divadelních inscenací. Vydala několik knih v nakladatelstvích Mladá fronta, XYZ, Československý spisovatel a Malý princ.