Pod souhrnným názvem Teorie rozpadu vyšla letos u komiksového nakladatelství Crew sbírka dvou významných děl tvůrčí dvojice Enki Bilal (*1951) a Pierre Christin (*1938), která se dala dohromady v roce 1975 v časopise Pilote. O jejich setkání, následné spolupráci a způsobech práce vypovídá rozhovor, který je uveden uprostřed publikace. Bilal, coby emigrant z Jugoslávie, zde mluví o svém postupném rozpoznávání francouzské reality, která stála dlouhou dobu mimo něj. Christin se mj. vyjadřuje ke své politické pozici levičáka, který se však drží „daleko od komunistické strany“. K této distanci plně „dospěl v roce 1956, v okamžiku, kdy sovětské tanky vjely do Budapešti“.

První komiks Falangy Černého řádu byl dokončen v roce 1979 a hned úvodní scéna přenáší čtenáře do Španělska krátce po Frankově smrti, kdy je další budoucnost země stále nejasná. Spolu s diktátorem umírá poslední z bašt evropského fašismu, což těžce nesou ti, kteří jí dopomohli k vítězství. Skupina starých fašistů z několika zemí, která si říká Falangy Černého řádu, se rozhodne se zbraní v ruce vrátit časy, kdy byla jejich vražedná ideologie na vrcholu, a bojovat za „hodnoty křesťanského západu“. Nic jiného než zoufalá metoda teroru jim ale nezbývá. Jde jen o návrat k tomu, co jim šlo vždycky tak dobře. Důkazem toho je hned jejich první akce – vyvraždění a vypálení malé vesnice kdesi v Aragonii.

Tento hrůzný akt, který je pro evropská média jen nezajímavou zprávičkou, oživuje vzpomínky bývalého interbrigadisty, který během Španělské občanské války ve vypálené vesnici pobýval. Dosavadní život ho příliš nenaplňuje a nezájem o osud povražděných vesničanů ho vede k tomu, že obvolá své bývalé spolubojovníky. Mnozí z nich zastávají často významné pozice a ukazuje se, že i jejich srdce zůstala ve Španělsku i poté, co byly republikánské síly poraženy fašisty, k čemuž mimo jiné přispěly kontrarevoluční aktivity Sovětského svazu a ignorantství západních zemí. Naprostá většina oslovených se neváhá zapojit do nejisté výpravy, která může velmi snadno skončit jejich smrtí. Ta ale stejně není příliš vzdálená a jako mnohem lepší se jim jeví zemřít v boji, na nějž se snažili zapomenout, než v posteli. Nebylo by fér prozrazovat děj příběhu, ale můžete se těšit na akční cestu odhodlaných důchodců po několika zemích západní Evropy, která má ukončit jednu kapitolu dějin a odkrýt rozdíly mezi revolucionáři minulosti a současnosti.

Christin v rozhovoru říká, že ho vždy ovlivňovala kniha Hold Katalánsku George Orwella a vadil mu nezájem o veterány interbrigád: „Opravdoví odbojáři, lidé, kteří všechno opustili a všechno riskovali, jen tak, pro krásu toho gesta.“ Tento komiks tedy může být chápán jako určitá pocta jejich odvaze a idealismu. Na druhou stranu však Christina pohoršovala jistá shovívavost k marx-leninským městským gerilám 70. let, jejichž „revoluční násilí“ nesnášel.

Druhý komiks Na lovu (z roku 1981, aktualizovaný v roce 1990) vypráví o setkání bolševických aparátčíků ze zemí východní Evropy, které spojuje postava osmaosmdesátiletého, nyní němého, Vasilije Čevčenka. Ten symbolizuje kontinuitu sovětského režimu a vliv na jeho východoevropské satelity. Každá z postav má svůj příběh, který koresponduje s novodobými dějinami jejich zemí, a téměř každá se během nich ocitla v dočasné nemilosti. Jediným mladíkem mezi starci je člen francouzské komunistické strany, jenž zde symbolizuje bolševického idealistu využitého soudruhy z východu pro jejich vlastní plán – Čevčenkovo „poslední politické gesto“, které mělo zlomit onu „strašnou nehybnost“, již způsobily „jeho skutky i skutky mnoha dalších“, jelikož „masy by to jaksi nedokázaly“.

Christin zde vlastně ještě v době, kdy vládl v Kremlu Brežněv, vizionářsky předznamenal pozdější nástup Gorbačovovy éry, která ohlašovala konec staré gardy aparátčíků a politiku dalšího nevměšování se do osudu sovětských satelitů. Stejně tak se skrze postavu mladého Francouze hořce vysmál roli západních komunistických stran jednajících ve vleku Moskvy. Na lovu se dá podobně jako předchozí příběh brát coby uzavření jedné kapitoly dějin na pozadí osudů jejích stárnoucích protagonistů.

Vydání Teorie rozpadu má možná jen dvě slabiny. Jednak cenu, kterou bude akceptovat jen opravdu zanícený komiksový fanda, a potom doslov zavilého pravičáka Ondřeje Neffa, který se na poselství příběhů snaží namontovat islamistický terorismus a Putinovu politiku a o odpůrcích španělských fašistů během občanské války tvrdí, že vlastně neměli daleko ke svým protějškům. Jenže to, že Christin v závěru prvního příběhu připodobňuje znepřátelené skupiny staříků, nemá s ideami nic společného, naopak tím sděluje, že i přes diametrální rozdíly v tom, zač bojují, už v současnosti nikoho nezajímají a médiím nedělá nejmenší problém hodit je do jednoho pytle. Budiž určitou satisfakcí, že se komiks o zapomenutých interbrigadistech těšil po svém vydání ohromnému úspěchu, a to i díky výtvarnému zpracování Enkiho Bilala.