Pokud se někdy dostanete do Finska, bylo by možná dobré vědět jak se řekne zmrzlina –
„ jäätelö” [ jétele]. Nevíte, kdy se to bude hodit. Třebas Katri Lipsonová, finská spisovatelka ví, jak se řekne zmrzlina česky a na základě toho napsala knihu. To je samozřejmě nadsázka, ale zrnko pravdy v tom je, třeba proto, že její první kniha se jmenuje Zmrzlinář (v překladu Vladimíra Piskoře vydalo Argo) a má co dělat s naší zemí.
Zmrzlina tady ovšem nebyla jediným a hlavním podnětem. Při psaní se podle Lipsonové spojilo několik různých motivů, ale rozhodujícím v každém případě bylo místo, kde se kousky tohoto netradičního příběhu odehrály. A tím bylo bývalé Československo. Právě tohle tvoří jádro Zmrzlináře. I když o české historii to tak úplně není, a historický román zde nehledejme. Autorce se jen chytře podařilo využít některé její motivy a zajímavě je využít aniž by zabíhala do nebezpečných detailů. K využitým kulisám tak patří válečné období, následují poválečná léta plná podezírání, poté uvolnění na konci 60. let spolu se zmínkou o Palachovi, normalizační období, které symbolizuje emigrace a knihu uzavírají 90. léta, kdy se už nic neděje, jen se najednou cosi hledá… Zmrzlinář je román, který je sice přimknut k historickým a geografickým kulisám, ale jinak si dělá co chce a sám o sobě je spíše jakousi povídkovou skládačkou, mozaikou složenou z dílků, kterou propojují určité indicie, osoby, než faktickou výpovědí o době. Tím jak je Zmrzlinář napsán, trochu připomíná krasohled. Dílky příběhu tady do sebe sice zapadají, ale neustále s pohybují a tak dospějí pokaždé jinam. Nejzajímavější na tom ovšem je, že si přesto tyhle kousky zachovávají spojitost. Tím, čím začíná jeden příběh, tím jinde druhý končí. Jde sice o román, ale díky zmíněnému tahle kniha připomíná povídkový film. Ostatně, film je velkou autorčinou inspirací a filmem také tahle kniha v podstatě začíná. Režisér a natáčení filmu se objevuje jako první obraz. Natáčí se příběh dvou lidí, kteří před čímsi utíkají. Okolnosti je zavedou do malé vsi, kde je ubytuje ve svém domě osamělá žena. Je třeba předstírat, tajit skutečná jména, je nutné pamatovat si ta falešná. Pořád je to ale film a nikdo, kromě režiséra, předem nezná scénář. Příběh ovšem pokračuje. Objevuje se tu beznohý herec, který v tom filmu hraje. Druhý obraz. Muž a žena utíkají před nacisty. Mohl by to být ale i manželský pár, který kvůli bezpečnosti předstírá, že k sobě nepatří. Shoda okolností je přivede do malé vsi, kde se ubytují u osamělé ženy v domě na kopci, ta je ale nedůvěřivá. Je tedy nutné chovat se jako opravdová manželka nebo manžel, cokoliv jiného je nebezpečné. Majitelka domu se stará ve volném čase v nemocnici o raněné a její dům je velký a prázdný, takže občas některé rekonvalescenty ubytovává. Jednoho dne do domu přijde raněný, který přišel o nohu. A střih. V kinech běží film, který jedné ženě příliš připomíná její vlastní osud. Vzala si muže bez nohy, kterého potkala v domě na kopci. Vyhledá tedy režiséra a cosi si s ním začne. Jenže je to vztah, nebo výslech? Doma však na ni už čeká syn. Syn, který si jednoho dne jde koupit kanystr, jenže lidé se v té době upalují nějak moc. A také nějak víc utíkají, emigrují. Příběh si díky tomu na chvíli odskočí do Švédska, aby nakonec skončil zase v Československu, v Olomouci, kam přijíždí hledat své kořeny mladá žena Gunilla a místo nich najde cizí milostné dopisy. Nechá si je přeložit a je jimi naprosto očarovaná. Chce být jako ta žena, které jsou adresovány. Jenže kde najít onoho pisatele? A tady přijde mladá žena na svérázný způsob, jak onoho pisatele najít. Způsob jak hledá nebudu čtenáři prozrazovat, každopádně Gunillino dobrodružství v Olomouci patří k silným momentům knihy (prvním je manželský pár v domě na kopci), ačkoliv možná bude kulturně a politicky vyzdvihována část, která se týká – nyní tak módního tématu – Jana Palacha. Každý ať si však vybere co chce. Román Katri Lipsonové je zvláštní, ale ne nesrozumitelný. I když jak sama autorka říká, je užitečné přečíst si jej dvakrát.