Je to fikce a díky tomu to může být také opravdu, opravdu dobré. Když jsem otvírala Jiskru života, měla jsem za sebou už mnoho silných lágrových knih, a přesto mě to srazilo k zemi jako vlak. Věděla jsem, co mě čeká, ale Remarque to napsal skutečně tak intenzivně, že jsem se mnohokrát dojala, a strašně jsem myslela na všechny ty, kdo v těch táborech žili a kdo v nich dříve či později zemřeli. A budu se opakovat, ale jsem strašně moc šťastná, že jsem se nenarodila jako Němka, protože ten stud za to, jakého národa jsem členem, bych prostě cítila. Je mi nových generací Němců líto, že se s touhle národní historií musí vyrovnávat. A moc bych si přála, aby se nikdy neopakovala...