POVÍDKY INSPIROVANÉ SVĚRÁKEM / ZÁLOŽKA, CO ZAMRAZÍ
Bohuland, 23.1.2014
Zdeněk Svěrák: Po strništi bos
Fragment, Praha 2013
Kniha povídek Zdeňka Svěráka (je jich neuvěřitelných sto jedna!) Po strništi bos je svého druhu čtvrtým přínosem poctivě laskavé poetiky. Tato svým, ač racionálně popisným přístupem k ne vždy harmonicky prožívanému dětství, neumí jinak, než zaujmout. Na tuhle devízu jsme u příběhů Zdeňka Svěráka zvyklí. Již v jeho předešlých počinech Povídky; Nové povídky a i filmově zpracovaných Vratných lahvích je naladěnost na vnímání běžného světa optikou lehké hyperboly, jež nakonec pohladí, běžným standardem. V tomto rozměru nás tedy autor nezklame, ani nepřekvapí. Čím nás zasáhne, je rovina fabulární. Jeho rafinovanost tkví v uchopení příběhů, o dimenzi lexikální nemluvě. Jednoduše je to pokaždé jinak, byť motivy z běžného života, v tomto případě dětství, se opakují. Vypravěč využívá dětského dialektu k ozvláštnění už tak dost dojemných příběhů, zasazených do neutěšené doby. „Sedíme v kruhu v doupěti. Je to tu krásné. …největší kluk se jmenuje Ota a je generál, nejmenšímu říkají Prcek a je nadporučík a tlustý Satík je klukovník. „Ale správně se říká plukovník,“ namítl jsem, ale Ota odpověděl, že jako vojín nemám co důstojníky poučovat.“ Úsměv střídá pohnutí. „Vlak,“ řekne Vlastík s úsměvem a ukáže na zašité nohavice nad koleny, která nemá. […] “Má to motor.“ […] „Obsah padesát kubíků, Jawa-Robot. Jenže když není benzín, je motor na houno.“ Můžeme se pak nechat unést stručnými hořkosladkými povídkami, které nepřímo popisují život, jaký byl, poněvadž dětská hra je reflexí chování dospělých. A takový byl možná i skrytý záměr autora. Připomenout nenásilnou formou, že tohle se prostě dělo, a přitom tiše zavzpomínat, zaznamenat. Vstupujeme tak do prostoru dětských her na vojáky, kde svou smutnou roli hraje i chlapec na kolečkovém křesle, čímž dokonale dotváří atmosféru protektorátu. Či bolestná vzpomínka na malou dětskou zradu: „A v tom bezmocném vzteku na něj v slzách zakřičím to nejhroznější, nejstrašnější tajemství, které znám: „A řeknu to! Řeknu, že posloucháš Londýn!“ Zásadním pohonem pro napsání takto orientovaných povídek byl pisatelův zážitek z dětství, vzpomínka na stěhování z Prahy na venkov, která jím jako sedmiletým chlapcem hluboce pohnula. Sám k tomu říká: „Abych se do toho vpravil, včera při procházce liduprázdným podzimním krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž. V kolenou mi zapraskalo a stromy kolem cesty rázem vyrostly. […] Připadal jsem si trochu směšně. Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je.“
V anotaci se od autora dozvídáme, že knížka není „kronika mého dětství ani naší rodiny, jsem to já a nejsem to já.“ Je na čtenáři, co všechno Zdeňku Svěrákovi uvěří. Kniha je doplněna plánovitě naivními, úsměvnými kresbičkami Jaroslava Weigela, vyvolávajícími dojem dětské tužkokresby, což dodává počinu další body navíc. Nedá se opomenout ani záložka, která při otevření knihy jako první uvolní svaly do spontánního úsměvu a naladí do atmosféry čtyřicátých let minulého století. Na druhou stranu ale i zamrazí. Je hmatatelným doplněním pocitové roviny, která prosakuje celým tím Svěrákovým vyprávěním. “Vojíne Součku, zuj se, […] „Jinak budeš furt blbej Pražák.“
BR