Podobné tituly

Moje maminka slavila narozeniny v týž den, jako Komenský, patrně proto vyvinula některé specifické pedagogické metody v návaznosti na jeho. Ačkoliv se tak dodnes nestalo, mám v paměti její kredo, že kdyby mě někdo o půlnoci vzbudil, musím bez zaváhání vědět, kolik je sedmkrát sedm. Krom tohoto moudra nás zahrnula nepodmíněnou láskou. Tatínek o moje početní znalosti nedbal, zato nám ukázal, jak se chová chlap. A tak nás naučili, jak se v životě ohánět. Navíc vím, kolik je sedmkrát sedm.
Každému se takhle nezadaří, jsou dokonce takoví a takové, které rodiče vedli v dětství k tomu, aby se drželi zpátky, moc nevyskakovali nebo aby, jako správné panenky, sedávaly v koutě. Ve škole je pak navíc naučili, že mají poslouchat každou autoritu, která často spočívá jen v tom, že si umí houknout, také jak se třást trémou před písemkami nebo před zkoušením a jak raději splynout s davem, než samostatně, ale rizikově trčet. A tak jim nezbývá, než dohnat to, co měli dostat v dětství automaticky: naučit se v životě ohánět.
Jsou poradci a poradci, jsou kurzy a kurzy: pamatuji se na divoké doby počátku let devadesátých, kdy apoštolové asertivity absolventy svých seancí učili o víkendech za velké peníze říkat NE. Ti s tím vydrželi tak do středy, pak už nestačili s dechem. Znám nešťastníky, kteří s dotazem, zda si mají koupit raději sandály nebo polobotky, běží za svým koučem a znám také jednoho, který se už třetím rokem hrabe v oidpském komplexu, přičemž s terapeutem ještě nestačil probrat skutečnost, že se mezitím jednou rozvedl a jednou znovu oženil.
Rád bych vás seznámil s návodem, jak se vyrovnat s překážkami, které nám brání uskutečnit svoje cíle, splnit svá přání, dostat to, na co máme nárok. Školitelem bude slavný psychopat. Ano, psychopat, který zvládnul sám sebe a ve spolupráci s oxfordským profesorem pomáhá lidem odstraňovat neurotické blokády a využívat tak naplno skrytého potenciálu.
Nalezenec v igelitové tašce před porodnicí, Steven Mitchell, který se takto ocitl před Silvestrem v roce 1959 v Londýně, prošel drsným dětstvím, kriminální pubertou, vojenskou službou ve speciální SAS jednotce pyšnící se největším počtem vyznamenání za posledních sto let a zakončil svou kariéru jako spořádaný a dobře vydělávající autor thrilerů, které píše pod pseudonymem Andy McNab. V této životní pozici se seznámil s Kevinem Duttonem, který sbírá psychopaty, tak jako jiní sbírají známky. Padli si do noty a Dutton si potvrdil svou teorii, že psychopat nemusí být jen seriovým vrahem, má-li nastavené další osobnostní charakteristiky v příznivé kombinaci. McNab zapadl do jeho souboru „hodných psychopatů“ a je jeho ozdobou.
Pojďme se podívat, co o McNabovi píše Wikipedie. Za války v Perském zálivu (1991) bylo nutné zničit irácká odpalovací zařízení raket typu Scud. Jedna s hlídek SAS, která dostala za úkol najít Scudy, byla hlídka s krycím jménem Bravo Two Zero. Velitel hlídky byl v té době seržant Andy McNab ... Andyho hlídka byla vysazena vrtulníkem 300 km od spřáteleného území v noci. Druhého dne se objevil irácký konvoj a zastavil poblíž. Vojáci SAS byli prozrazeni mladým pastevcem koz, kterého mohli jednoduše zabít (velitel hlídky Andy McNab později prohlásil: „Jsme SAS, ne SS.“) Hlídka udělala jediné, co mohla, začala utíkat směrem k syrským hranicím.
Kdo vlastně je psychopat? Současní psychologové zabývající se také neurovědou tvrdí, že je to člověk, který má uspořádán mozek trochu jinak než ostatní, takže nepociťuje vůbec strach, proto méně vnímá bolest a také jiné emoce má utlumené. Protože vůbec nemá strach, jednak se pustí do čehokoliv, co nám se zdá nemožné, jednak při akci není rozechvělý a proto je roboticky přesný a tudíž velice úspěšný a výkonný.
Lidé nemají ve své psychosomatické výbavě jenom strach, je v ní také vztek, smutek a radost, altruismus a sobectví, dravost a klid, empatie a nezájem, ohled k ostatním a nezájem o ně, otevřenost a uzavřenost vůči světu, zbrklost a rozvážnost, horkokrevnost a svatá trpělivost, dobrodružnost a konzervatismus, a mnoho dalších dvojic, které Dutton přirovnává k mixážnímu pultu zvukaře. Všichni si na takovém pultu denně každou minutu nastavujem své naladění; máme ale také určité základní, kterému se říká temperament.
Dutton má s psychopaty tu lepší část zkušeností, zřejmě proto, že mu bylo dopřáno sdílet s nimi svět od malička. Jeho předchozí kniha nazvaná Moudrost psychopatů začíná otevřeným prohlášením: Můj táta byl psychopat. A byl zřejmě nadán podobnou pozitivní výbavou jako McNab, který si s oxfordským profesorem tyká a dělí se s ním jak o nevšední zážitky, tak o některé sociálně velmi užitečné znalosti lidské povahy a dovednosti jak jich využít.
Co je třeba udělat, aby se nám dařilo líp? Vytáhnout na svém pultu do horní polohy šoupátka sebevědomí, nebojácnosti, sousteděnosti, empatie, morální odolnosti a chladnokrevnosti, snížit úroveň zbrklosti a bezohlednosti a vykašlat se na to, jak působím na své okolí, zda jako charismatická bytost nebo jako úplný blbec (právě soustředění na tyto cílové výstupy z nás udělá roztřesené trémisty podobné huspenině).
Zapomenem-li totiž na svoje ego, sebeprezentaci a její zdánlivý význam, můžeme si: některých věcí prostě nevšímat, nebrat si nic osobně, nevracet se k minulosti, nehrabat se příliš v přítomnosti, ale žít jí naplno a nedělat si starosti s budoucností. Plné bytí teď a tady je vlastně učením všech filosofů, kteří se zaměřovali na člověka a jeho potřeby. Psycholog Dutton říká, že nejvíce se psychopatovi podobá nevinný kojenec, jehož úkolem je vlastně „jenom“ žít, učit se a růst.
Co potřebujete především? To, co ví každá správná máma o svém miminku: Vědět, že jste nejlepší a ani zlomek vteřiny o tom nezapochybovat. Ti, kdo se to nenaučili v dětství, to mohou dohnat později. A nemusejí – jako McNab – se stát členy elitních vojenských jednotek a prodělat kvůli tomu vražedně náročný výcvik. Stačí, když budete pozorně číst a následovat příkladů, které se dají napodobit také v civilním životě.
Jak se liší neúspěšný jedinec od toho, který svůj úspěch staví na tvrdším sebeprosazení, jež ale nejde na úkor druhých. Když dáme do tabulky protichůdné vlastnosti, jak jsou uvedeny v recenzované knize, vypadá to takhle:

Neúspěšná osobnost Hodný psychopat
Vymlouvá se Plní závazky
Obviňuje druhé Přijímá odpovědnost
Snaží se zavděčit Je k sobě upřímný
Je padavka Dělá, co je třeba
Nechá i všechno líbit Staví se k věcem čelem
Stále se vrací do minulosti Jde pořád vpřed
Odkládá Nic neodkládá
Příliš kombinuje Je věcný
Bere si všechno osobně Stará se o to, co je třeba udělat
Příliš si láme hlavu se vším kolem Soustředí se na daný úkon
JE NEROZHODNÝ JE ROZHODNÝ A ODPOVĚDNÝ

Pár dovedností potřebných k tomu, abyste se lépe dohodli se svým okolím, a dokonce i s cizími: usmívejte se a navažte oční kontakt, oslovte každého jménem, pochvalte ho, něco se vždy najde, dotkněte se ho, najděte společnou řeč a nabídněte mu něco. Tohle ještě není žádné manipulace, to je „prosociální chování“, které můžete vidět úplně přirozeně u našich příbuzných lidoopů (a je prokázáno, že např. delfíni se „oslovují jménem“).
Které vlastnosti a zvyklosti je naopak třeba opustit: sklon si všechno špatně vykládat, pěstování pocitů ukřivděnosti a zášti, dávat si záležet na tom, aby mě ostatní viděli, jak si to přeji, obávat se, co o mě říkají za mými zády,, číst mezi řádky, co tam není, vykládat si každou nepříjemnost jako úmyslnou, podrážděnost, když nedostanu, co chci nebo když věci nejsou podle mých představ.
S citovanou knížkou se dostanete mezi lidi, které stres nerozhodí. Vše je ilustrováno desítkami příběhů McNaba a vedle toho desítkami srozumitelných výkladů Kevina Duttona. A co s tím má společného moje maminka, kterou tento text začíná: Můžete se to NAUČIT a naučit tak dobře, že když vás vzbudí o půlnoci, budete vědět, že jste těmi, kterými jste, že svůj život řídíte dobře a že vás hned tak něco nevyleká.
Radkin Honzák