Podobné tituly

Burcující výpověď Paula Polanského o koncentračním táboře Lety u Písku, kde
v době II. světové války na území tehdejšího Protektorátu Böhmen and Mähren bylo zabito, zplynováno nebo zemřelo hlady více než 2000 Romů a Čechů, československých občanů, na území Němci rozbitého a okupovaného československého státu.

Na chodu a správě tohoto přes více než půl století zamlčovaného koncentračního tábora a redukovaného počtu zlikvidovaných vězňů, mezi nimiž byly i desítky dětí, se podíleli čeští policisté, lékaři a dozorci. A právě tato přímá účast československých občanů na řešení takzvané “převýchovy“ cikánů v koncentračním táboře Lety u Písku, na kterou Paul Polanski náhodně narazil při svých návštěvách v ČSSR při archívním pátrání po českých kořenech svých předků, se mu stala osudovou životní událostí.

A také otázkou svědomí a cti, které mu dodnes nedovolují, vedle dramatického pátrání po českých úřadech a institucích a posledních přeživších svědcích tohoto českého holocaustu, pátraní plného překážek, rasistických předsudků vně i pod kůží české společnosti, malých zrad a zbabělosti, aby se smířil se zdrcující skutečností a hanbou České republiky, že na pozemcích, kde se nacházel koncentrační tábor Lety, stojí provozovna výkrmny prasat Lety, patřící akciové společnosti AGPI. Odprodejem soukromé společnosti v roce 1994 porušila Česká republika mezinárodní dokument o kulturním dědictví OBSE, podepsaný českou vládou v roce 1991, v jehož duchu se zavázala k „...zachování a ochraně památníků a vzpomínkových, především vyhlazovacích táborů...“ .

Na téměř pěti stech stránkách tohoto dokumentu, podaného s obrovským étosem,
v němž autor nezapře buldočího žurnalistu s literárním mistrovstvím v krvi, se mnozí z nás – stále ještě nevědomí, neznalí a často i nedovzdělaní, ale přemýšlející čtenáři - stávají užaslými svědky politického eskamotérství a oportunismu, zažraného ve všech patrech české společnosti. Patří k jednomu z traumat samotného autora, který naplněn obdivem k Václavu Havlovi, prvnímu protagonistovi předlistopadové opozice a osloven jeho lidsko-právním poselstvím a ideálem, ho nalézá kličkujícího před touto skutečností v politických nedbalkách a třeskutých poměrech nesebevědomé papírové české demokracie, na hony vzdálené od průzračné jasnosti Havlovy eseje Moc bezmocných.

Je to jedno z nejsilnějších míst této knihy, jejíž poselství je podanou rukou nám všem, kteří se také ještě a stále nechceme smířit se lží a nenávistí. Poselství, které nemůže být přehlédnuto, pokud ho nechceme popřít v anonymitě nepojmenovaných krutostí a křivd minulosti a rezignovat tak na předlistopadového Václava Havla, v němž je dosud naše nenaplněná, sžírající a chybující přítomnost s respektem a vůlí k pravdě o sobě samých, bez níž budoucnost vede ke smrti v totalitě nevědomosti.

Heřman Chromý, bývalý politický vězeň