Šabat, v jidiš šábes, je v judaismu sváteční den věnovaný odpočinku, kdy jsou zakázány určité pracovní a všední činnosti. Šábes začíná v pátek západem slunce, přesněji s objevením první hvězdy na obloze a praktikující žid by tak od pátku večer do sobotního západu slunce neměl kromě jiného vraždit, neboť na šabat se přece tohle ve slušné společnosti nedělá. Ale v pražském domově Halochem při ortodoxní židovské obci, kde žijí ti, co přežili holocaust, přesto na vraždu o šábesu dojde…. Na šábes se nevraždí je už v pořadí osmou detektivkou Petra Eidlera (vydala MOBA) a jak se na takovou dobrou detektivku sluší, je její děj zajímavě mnohovrstevnatý. V tomto případě je součástí příběhu kus nepříliš známé poválečné historie, která se týkala situace židovských navrátilců z koncentračních táborů. Prozradí se zde leccos o tom, jaké poměry pro ně nastaly po válce, kdy šlo leckdy jen o pokračováním perzekucí, pouze jinými prostředky. Ti, kdo přežili koncentrační tábory, se zhusta neměli za kým a kam vracet. Zůstali sami, bez rodičů a jejich domy zkonfiskované Němci obvykle už obsadili Češi. Navíc byli mnohdy sami navrátivší se židé, díky své němčině, označováni za Němce a odsunuti stejně jako oni, neboť Češi jednoduše zdědili přístup k židům po nacistech. I tohle je součást téhle příběhu, i když ten začíná mnohem idyličtěji, jindy a jinde. V Českém ráji, v malebném hotýlku v Prachovských skalách, kde je na dovolené jeden soukromý detektiv z Prahy a shodou okolností také svérázná skupinka výletníků. Mladý muž se snaží v idylickém prostředí urovnat svou partnerskou krizi, ale místo toho více pozornosti věnuje sledování zvláštní partičky staříků a stařenek, kteří budí dojem, že jim není devadesát, ale spíš devatenáct. Oplývají nejen specifickým sarkastickým humorem a zvýšeným temperamentem, ale zejména neotřelými nápady. Brzy se tak spřátelí s jejich vedoucí zájezdu, sympatickou rabínovou ženou Juditou. Ta se mu po také čase ozve s problémem, který se v židovském domově pro přestárlé objevil. Došlo tu totiž, podle ní, k vraždě. Obětí je nenápadná stará paní. Vypadá to sice na obyčejnou sešlost věkem, ale rabínova žena Judita ví, že ti, kdo přežili holocaust, mají přece jen tužší kořínek a něco jí na tom úmrtí nehraje. Pátrání po příčinách vraždy přivede detektiva do uzavřené komunity, kde je nutno čelit nejen určité přezíravosti a nevraživosti, ale také zvláštnímu jazyku a osobitému židovskému humoru, kterým staří lidé častují sebe i ostatní. „Víte kdo je antisemita? Přece ten, co nemá rád židy víc, než si zasloužej…“ Řeč – jidiš (mix hebrejštiny a němčiny), kterou mezi sebou používají, mu také nic neusnadňuje. Co to vlastně znamená, když se řekně tatínkovec, šiduch, chucpe, šadchanit, halacha, micva, cackele, šalom, šoa, goj, le chajim, nebo trejfe? Kdy se slaví svátky Purim, Chanuka, Jom ha-šoa, Jom Kipur? Je velice snadné tady udělat přešlap a těžké se v tom všem vyznat. - „Jaký křestní jméno? Viděl už jste někdy pokřtěnýho žida? Nemáte žádnou jidiškajt ani kinderstube? Slyším v tvým hlase zklamání, tatele“…. Stejně tak, jako mu někteří ochotně poví, co vědí, jiní spolupráci s ním odmítají a dávají mu najevo svou nechuť. A pátrání tak dlouho nikam nevede. Jenže pak dojde k dalšímu úmrtí. Je už tohle vražda? Detektiv se tentokrát do objasňování ponoří hlouběji. A stopy se – i díky ostatním přímo či nepřímo spolupracujícím, konečně začínají objevovat. Vedou do jednoho letního tábora pro židovské děti a také do statku v Podkrkonoší, kde se náhodou ve stodole najde deník z roku 1942. Ten jim pomůže objasnit, proč a co se vlastně stalo, a poskládat tak dohromady příběh o jedné pomstě. - Kniha se čte výborně, člověk je zvědavý, co a jak bude dál a rozhodně se nemá šanci nudit. Co mě moc bavilo, byly jidiš výrazy a židovský humor.