Podobné tituly

Prvně jmenovaného asi netřeba představovat. K Vltchkovi ale dodejme, že je investigativním žurnalistou, který se orientuje zejména na válečné konflikty a na základě svých pobytů v různých koutech světa představuje globální politické dění coby projev západní hegemonie. K Chomskému vždy cítil obdiv, nechtěl ho však následovat, spíš doplňovat. A tak se vydává „shromažďovat důkazy z bojových zón“ v Kongu, Rwandě, Ugandě, Egyptě, Palestině, Indonésii, Oceánii a na dalších místech. V praktické rovině tak odhaluje západní dezinformace zaměřené na země, které se odmítají podřídit diktátu Západu, a oslavující národy, které buď zneužívají své sousedy ve jménu západních zájmů, nebo drancují vlastní zbídačené obyvatelstvo.

Dialog obou intelektuálů je poměrně vyrovnaný. Není nijak konfrontační, oba se ve svých postojích a vyslovených faktech doplňují, občas upřesňují a někdy se jeden ptá se zájmem na dané podrobnosti druhého. Jde o rozhovor, takže nečekejte studii doplněnou odkazy na zdroje. Pro člověka indoktrinovaného oficiálním diskurzem však půjde o těžké čtení, které mu bude nesmlouvavě rozbíjet představy o dobrotivosti západní civilizace.

Vltchek začíná rozhovor nekompromisně: „Od konce 2. sv. války zemřelo v důsledku západního kolonialismu a neokolonialismu 50–55 milionů lidí (…) ve jménu tak vznešených hesel, jako je svoboda a demokracie. (…) zemřely další stovky milionů v nepřímém důsledku, v naprosté bídě a potichu.“ Tito mrtví ale nikoho nezajímají. „Svět se dělí na lidi, jako jsme my, a neosoby – kohokoli jiného, na kom nezáleží.“ A pokračují v komentování vražedného dědictví kolonialismu, jeho kořenů i konkrétních případů zvěrstev páchaných přímo Západem či v jeho zájmu. Kolonialismus dnes ale nabývá skrytých podob a pro místní obyvatele je stále těžší říci, co se přesně děje a kdo je nepřítel. A je zajímavé pozorovat, že kolonizovaní lidé někdy dokážou útlak přijmout a ještě ho dokonce oslavovat. „Největším úspěchem, jakého mohou hierarchie a útlak dosáhnout, je neosoby přesvědčit, že jsou přirozené.“

Následně oba diskutují o otázkách zakrývání zločinů Západu, propagandy a médií. „V posledních sto letech byly vyvinuty sofistikované systémy propagandy a ty kolonizovaly myšlení, a to i myšlení viníků. Proto to neprokouknou většinou ani intelektuálové Západu.“ Média si osvojila techniky, které nejsou přímo cenzurou, ale zabraňují tomu, aby vůbec něco bylo řečeno. K tomu Vltchek přidává své osobní zkušenosti s „prací“ mainstreamových reportérů. Chomsky říká, že pokud máme věřit tomu, že trhy jsou založeny na informovaných spotřebitelích, činících racionální rozhodnutí, pak je reklama paradoxně stvořena, aby sabotovala trh. A úplně stejné je to i s volbami určovanými průmyslem public relations – sabotují demokracii.

Vltchek strávil své dětství v Československu, takže mluví i o něm. Připomíná nepříjemné skutečnosti minulosti – kolaborace s nacisty, vyvražďování Romů, a po roce 1990 horlivé spojenectví se Západem. „Staletí (…) byli zvyklí kolaborovat s kýmkoli, kdo byl zrovna u moci.“ Roky zde strávené považuje za děsivé, ne „proto, že Československo bylo komunistické, ale proto, že moje matka byla napůl Číňanka a napůl Ruska a vypadala jako Asiatka, a já se setkával s velkým rasismem.“ Komentuje i skutečnost, že i když se většina lidí v ČR domnívá, že bývalý režim nebyl dobrý a že ani ten postkomunistický není dobrý, nic s tím nedělá a nesnaží se to změnit. Chomsky zase poukazuje na na Západě protežovaného bývalého disidenta Václava Havla, který v americkém Kongresu označil USA za „obránce svobody“ v době, kdy byly se souhlasem Spojených států vražděni disidenti v Latinské Americe. Hysterické reakce na návštěvu Chomské v ČR v roce 2014 potvrdily jeho slova, že je zde tabu porovnávat to, „co se dělo disidentům v Latinské Americe a disidentům ve východní Evropě“.

V dalších kapitolách oba hovoří o Indii, Číně, Latinské Americe, Blízkém východě a Arabském jaru („Z hlediska Spojených států a Západu by bylo takřka netolerovatelné připustit v tomhle regionu vznik funkční demokracie.“). V kapitole „Naděje v nejzničenějších koutech světa“ Chomsky poukazuje na nemožnost demokracie v režimu ekonomické globalizace. „Dokud je pohyb kapitálu neomezený, bude hlavní zbraní proti jakýmkoli reformám. (…) vlády mají dva volební obvody. Jednak vlastní obyvatelstvo, ale také domácí a zahraniční investory, kteří provádějí neustálá referenda o vládní politice, a když se jim nelíbí, zastaví ji měnovými spekulacemi, přelivy kapitálu a podobnými opatřeními. A tak druhý volební obvod, mezinárodní komunita investorů, obvykle vítězí nad obyvatelstvem.“

Na úplný závěr citujme Chomského slova na otázku „Co s tím?“, kterou si čtenář jistě položí: „Chceme-li být realisty, nevypadá to příliš nadějně, ale máme vlastně jen dvě možnosti. Jednou je říci ,nemá to cenu, vzdejme to‘ a napomoci tak tomu, aby došlo k nejhoršímu. A tou druhou je říci ,chtěli bychom věci zlepšit, takže to aspoň zkusíme‘. Když to bude fungovat, tak bude, když ne, zbude nám ta nejhorší varianta. Takové jsou možnosti, které nám zbývají.“