Podobné tituly

Lidé by si měli připomínat minulost, aby nezapomněli na svoje kořeny. Historie není jen 17.listopad nebo 40 let vlády komunistického režimu, ale sahá daleko hlouběji. Takže také účast našich předků v bojích 1.světové války je hodná naší pozornosti. S trochou nadsázky bych proto doporučil výbornou knihu Ing. Theodora Šlechty jako povinnou školní četbu pro všechny dnešní středoškoláky a maturanty. Zabili by se tak dvě mouchy jednou ranou. Dnešní mladí lidé ve věku, ve kterém odcházel autor knihy do války, se blíže seznámí s pocity svého vrstevníka a načerpají poučení o tehdejší době. Zároveň se dobře pobaví, protože tato kniha není suchopárná učebnice ani nudná školní skripta. O tom jsem zcela přesvědčen. Přečíst tuto publikaci rozhodně není promarněný čas. Doporučuji.

V souvislosti se stoletým výročím začátku 1.světové války vyšlo letos mnoho knih, ale kniha "Sám v požáru světovém" od Theodora Šlechty mě zaujala něčím navíc. Měla by se spíše jmenovat "Na italské frontě klid" z důvodu spřízněnosti tématu s románem E.M. Remarqua "Na západní frontě klid".Je to autentická výpověď příslušníka "ztracené" generace, která v roce 1914 odešla na frontu. Očité svědectví mladého dospívajícího člověka konfrontovaného s největší hrůzou své doby. Přesto se obsahově liší, není to románová fikce, ale psané paměti přímého účastníka války.

Nejde však o stručné záznamy v deníku jako ve většině podobných případů, ale o plnohodnotný reportážní záběr se všemi detaily a pocity. Historik podle mě může ocenit například popis tréninku na kulometu nebo agitující dobovou řeč velitele k vojákům v plném znění těsně před nastávající bitvou. Kniha obsahuje také řadu aktuálních zamyšlení a úvah mladého člověka vrženého do světového konfliktu přímo z milující mateřské náruče. Popis scén je velmi impresivní, plazivý příchod mlhy do údolí jako začátek plynového útoku, poetický popis přírody jako kontrast kruté války apod. Přitom nejkrutější scény autor popisuje s určitou zdrženlivostí, jejich působivost je potom o to silnější např. smrt oblíbeného sluhy. Autor totiž byl rakouským oficírem. Kniha boří některé zažité mýty, autor se cítí jako Čech, ale přitom považuje za svou vlast Rakousko-Uhersko. Stejného cítění jsou ostatní vojáci.
Stejně jako Hašek vyniká autor ve schopnosti charakterizovat výstižně jednotlivé postavy, vyhýbá se však jejich karikatuře. Proto postavy podobné Švejkovi a dalším typicky haškovkým figurám, které zesměšňují starý řád, v jeho knize nenajdete. Osoby se v knize vyjímají jako naprosto reální lidé, ke kterým čtenář hned pocítí sympatie či naopak odpor. Nicméně v knize nechybí humor, který se blíží břitkému vtipu románu Patricka Ryana "Jak jsem vyhrál válku" např. návštěva nevěstince nebo odpověď britského zajatce při výslechu, že Angličané berou válku jako sport a trénují na ni odmala na rozdíl od vojáků habsburské monarchie. Každá kapitola knihy má svůj oddělený děj, který vygraduje do překvapivé závěrečné pointy. Je to s podivem, protože autor prokazatelně nebyl známým literátem, nikdy se neživil jako spisovatel ani jako profesionální novinář.
Kniha se dá tak číst klasickým způsobem od začátku až do samotného konce, také selektivně jen vybranou kapitolu nebo pořád dokola. Knihu dočtete a můžete začít číst znovu. Podobně jako Haškův román. Pokaždé najdete něco nového a vzrušujícího. Rozhodně stojí za to si tuto knihu přečíst.