Tak tahle knížka s sebou přináší řadu vedlejších účinků. Tím nejzásadnějším je, že se v řadě příběhů začnete nacházet a začnete vážně uvažovat, zda nejste také trochu autisté, v lepším případě ho neodhalíte v sobě, ale v tom divným klukovi, co s vámi chodil chvíli na základku. Zároveň je to jako být v hlavě Sheldona Coopera (The Big Bang Theory) či Rain Mana - čili nekonečně zajímavé, paradoxně zábavné a plné nepochopitelných rituálů. Něco jste o autismu tušili či zaslechli, ale přečíst si skutečné svědectví úzkostí ze zvonícího telefonu, podávání rukou, časově neohraničených programů atd., vás může opravdu docela dostat, i bezelstně bavit. Něco neuvěřitelně lidského, nefalšovaného, neinscenovaného a opravdového se nachází v chování a postojích autistů - lidí, kteří neumí lhát a neví, k čemu je to dobré. Absolutně nejsem schopna hodnotit formu či styl textu, není to žádné beletristické veledílo, ale má to jasné poselství a ta přímočarost je hrozně fajn.