Takový Orwell pro děti, řeklo by se asi nejvýstižněji o této knize. Snad to tak i je, ale hlavně je to skvěle napsaná kniha. Vždy, když čtu něco podobného, vkrádá se mi na mysl Miloš Forman a především jeho Přelet na kukaččím hnízdem. (Dárce má také svůj filmový obraz, ale řekl bych, že zdaleka ne tak úplně povedený.) Svoboda jako nejdůležitější součást našich životů, protože bez osobní svobody jsme jen karikaturou sebe sama.
Příběh z daleké (nebo nedaleké?!) budoucnosti, kde je vše naplánované a kde i děti se těší z toho, že jim ve dvanácti letech někdo naplánuje příští život. Je to život bez emocí, bez bolesti, bez vzpomínek i bez lásky, všechno je rovné a přímé (i ten vítr nefouká…) Ale když se hlavní hrdina Jonas stane novým „Příjemcem paměti“, změní se mu radikálně život. Vynořují se vzpomínky a on si uvědomí, o co všechno jsou lidé ochuzeni. A musí se s tím nějak vyrovnat.
Myslím, že kniha skvěle vystihuje podstatu totalitní společnosti, a ještě ji umně předává náctiletému čtenáři. protože pro něj je kniha primárně určena. Nic složitého, co se týká zápletky, nebo formální výstavby děje, ale přímočaré vyprávění, které nás nepřestává upoutávat svým vyzněním, svou hrozbou nad tím, jak by mohla vypadat naše společnost, když se poddáme pouhému „konzumování´“ života….

Toto by si měl přečíst každý, kdo tvrdí, že učit se historii je zbytečné a holokaust je jen dokola omílané téma. Moc mi toho dala a netušila jsem, že něco v mých očích překoná autorčinu jinou knihu - Spočítej hvězdy. "Ale já nikdy nechtěla psát pohádky. A jestli mi řeka vzpomínek něco dala, je to poznání, že nemůžeme žít v ohrazeném světě „jen pro nás a jen teď“, kde jsme všichni stejní a cítíme se v bezpečí. Museli bychom toho obětovat příliš mnoho. Bohatství barev a rozmanitost by zmizely, nebylo by proč chovat k ostatním skutečné city. A nebyloby proč se rozhodovat."

Souhlasím s názorem paní Hany. Příběh je opravdu oslavou svobody a pravdy. Krásně se čte a každou chvíli nutí k zamyšlení. Jednou mi i slza ukápla. Bylo to ve chvíli, kdy Jonas zjistí pravdu o práci svého otce. Konec je zvláštní a tak trochu záleží na každém z nás, jak to dopadne.

Občas se vyskytne na knižním trhu text, který je naprostým zjevením a revolucí v daném žánru. Je nesmírně důležité takovéto zázraky objevovat a hlavně je vydávat. Děkuji Argu za odvahu uvést do českého čtenářského světa knížku Lois Lowryové Dárce.

Jde o nesmírně silný metaforický příběh třináctiletého chlapce Jonase, který žije v "univerzálním" světě - uměle upraveném, kde je vše předem určeno, o svobodě jednotlivce nelze vůbec hovořit. Lidé neznají krásy přírody, barvy, hudbu, jakoukoliv radost či trápení. Nemají vůbec možnost vnímat přirození potřeby svého těla, své emoce, nemají touhy, neznají smích...

Třináctiletý Jonas je vybrán, aby jako jediný z tohoto "společenství" poznal, co je to být skutečným člověkem. Poznává krásné věci, které dělají náš život bohatým, ale zároveň i věci bolestivé - ať už je to bolest tělesná, ale hlavně duševní. Seznamuje se s dějinami lidstva, s utrpením, s válkami či hladem.

O co je Jonas bohatší o tyto zkušenosti, tím je nešťastnější a uvědomuje si hrůzu univerzálnosti, v níž celý život žije, která ho obklopuje.

Nutno říct, že autorka dětského čtenáře vůbec nešetří. I když jsou zmíněné zkušenosti podávány pozvolna a velmi citlivě, stejně s námi emoce cloumají - zvlášť v poslední části knihy.

Příběh je oslavou svobody a pravdy. Nutnosti poznat historii, vědět, seznámit se se vším, co nám život nabízí.

Kdybych mohla, zařadila bych knihu jako povinnou četbu pro všechny děti na 2. stupni nebo na gymnáziu.

Moc se mi líbil proslov autorky, příhodně je součástí knihy, její poslední kapitolou: "Muž, kterého jsem nazvala Dárcem, předal chlapci v knize znalosti, historii, vzpomínky, barvy, bolest, smích, lásku a pravdu. Pokaždé, když dáváte dítěti tuto knihu do ruky, děláte přesně totéž. Je to nesmírně riskantní. Ale pokaždé když dítě otvírá knihu, otevírá i bránu, která ho odděluje od Jinde. Dostává možnost volby. Dostává svobodu."

Rozhodně doporučuji všem - dospělým i dětem!!