Dost drsné čtení s ještě drsnějším závěrem. Hodně mě to bavilo, v mnoha věcech dostalo. Tenhle silnej příběh si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Téma holocaustu trochu jinak. Na skupinové terapii potkává Sage, dívka s židovským původem, Josefa Webera, osamělého starého muže. Jejich povídání přesáhne rámec terapie a časem se stanou přáteli. Sage překvapí, když ji Josef poprosí, zda by mu pomohla se sebevraždou, protože přirozená smrt nepřichází. Aby ji přesvědčil, apeluje na její původ a na to, že on sám byl součástí vražedné mašinérie nacistického Německa jako člen SS a dozorce v koncentračním táboře a snažil se v ní zbudit přesvědčení, že smrt z rukou židovky bude jeho vykoupením. Druhá strana příběhu se týká babičky od Sage, která sama tyto válečné hrůzy přežila. Její vytetované číslo na předloktí připomíná utrpení, na které se celý život snaží zapomenout, pobyt v polském ghettu a v koncentračním táboře Osvětim. Kniha se zamýšlí nad tématem kolektivní a osobní viny, svědomí, manipulace a trestu. Je možné odpustit činy, které ovlivnily životy tolika lidí a je omluvitelné pomoci ke smrti někomu, kdo o to žádá, a kdo způsobil smrt tolika dalším nevinným lidem? Rozhodně podle mě stojí za přečtení.

"Nezáleží na tom, že si moc přeje, aby to všechno neudělal?"
Leo se na mě podívá. "Důležité je," zdůrazní," že to udělal."

Autorka je známá pro svá dramata s kontroverzní zápletkou a zde se vám jmenovaného dostane do sytosti.
Čtyři pohledy vypravěčů čtenáře zviklají a zpochybní černobílé vidění světa. Nejvíc se mnou zamávaly části podané perspektivou zrůdy a oběti. Nacisty a židovky.
Takových příběhů vám prošlo pod rukou spousty, řeknete si. A já nejsem výjimka.
Picoltová ale nejenom že, píše neuvěřitelně čtivě, ale potvora navíc těmi svými "mnohovrstevnými dramaty" vytahuje a staví proti sobě věci, o kterých má smysl přemýšlet a nedají člověku spát.
Osud židovky Minky napříč polským ghettem a koncentráky mě hodně zasáhl a to je dobře. Zas a znovu mě nepřestane udivovat před vším je člověk schopný zavírat oči a být součástí.
Tolik čiré bolesti vměstnané mezi řádky, nemám slov.
Z nacisty nedělá z nástroj režimu ani nemyslící figurku, která jen poslouchala rozkazy. Je to úhel pohledu člověka, který si myslel, že jedná správně, i když byl kolečkem v soukolí vraždícího stroje, v jedné z nejhorších hrůz v historii. A nyní žádá odpuštění.
A to je hlavní hybatel knihy: odpuštění. Jak ho dosáhnout? Kdo má na to právo? Když ho udělíš, nesmažeš tím činy člověka? Nepopliveš jeho oběti? A neodpouštíme hlavně kvůli sobě?

"Hřích není nic obecného, to je osobní věc. Pokud uděláte někomu něco špatného, dá se to napravit jedině tak, že jdete za ním a dáte to do pořádku. Jenomže to nejde, pokud je oběť dva metry pod zemí. Proto je z pohledu židů vražda neodpustitelná. “

Tato kniha se stala mou srdcovkou. Zkrátka MILUJU takové dilemata a hlavně, když mi někdo boří černobílé vidění světa, které je mi tak vlastní. Víc takových knih a víc Picoultových.

Velmi silný příběh o holokaustu, vyrovnávání se s minulostí, o vnímání spravedlnosti a vlivu minulosti na současnost.

Část o holocaustu skvěle napsaná, ale rovina Sage mě vůbec nebavila a celkem mě ta žena i rozčilovala. A to že se dá dohromady s vyšetřovatelem je jak z červené knihovny.

Opravdu krásná a silná kniha, kterou člověk nechce odložit, dokud ji nedočte.

Střídání vypravěčů a tři zdánlivě nesourodé roviny - krutá minulost, traumatická současnost a upírská fantazie - dávají příběhu spád a čtivost. Možná díky fantasy části je kniha tak přitažlivá pro mladé. (Není to však "přitažené za vlasy", Bram Stoker poprvé vydal Draculu v roce 1897). Těch, co holocaust zažili, je čím dál tím méně. Naslouchejme proto jejich vyprávění pozorně.

Z počátku jsem si říkala, že to bude nuda a rychle ji zavřu, jenže po první zápletce jsem se od ní nemohla oddělit. Prožívala jsem příběh společně se Sage a uvědomovala si, jak hrozné období to tehdy muselo být. Všem vřele doporučuji!

No, tak tohle bylo vážně sousto. Věděla jsem to už předtím, než jsem si knížku koupila, ale že to bude TAKOVÉ sousto, to mě fakt nenapadlo. Anebo možná jo, ale bála jsem se toho.

No nicméně jsem nanejvýš ráda, že mi tahle úžasná kniha přišla pod ruce - spíš pod oči. Protože tady se má oblíbená autorka vážně vytáhla. Ona jeskvělá vždycky, ale tady ještě o něco víc.

Ve Vypravěčce se jí totiž podařilo položit tolik otázek, na které se nadá odpovědět, že se ani nedají spočítat. A nakonec je to možná vlastně jen jedna otázka. Otázka morálky, viny, života a smrti.

Když jsem se dozvěděla, že se Jodi Picoultová pustila do takových vod, jako je holocaust, druhá světová válka a koncentráky, věděla jsem, že až knížku dočtu, bude mi úzko. No, já myslela, že mi bude úzko jako ze všech knih, co se týkají tohoto tématu, ne že mi bude úzko z toho, že nevím, co si mám myslet. Že moje myšlenky budou tak zpřeházené, že je asi nikdy nedám dohromady.

Jak je asi znát, Vypravěčka není lehké čtení. Je to čtení, které ve vás zanechá stopu. Je to kniha, kterou si budete pamatovat a která vám navždycky změní pohled na věc. Která ve vás vyvolá pocity, jaké jste nikdy nezažili, a která vám předloží fakt, který potvrdí, že život není černobílý. Nic totiž není černobílé - je to bohužel mnohem náročnější, než se zdá.

Já věděla, že to bude těžký kalibr, já věděla, že se mě to niterně dotkne, já věděla, že to bude výjimečná kniha. Netušila jsem ale, že kniha ve všech směrech předčí má očekávání.

Nebylo to snadné, ale mně je ctí, že jsem si tuhle knihu mohla přečíst.