Tak na mě to bylo až moc brutální. Z některých pasáží mi bylo zle a musela jsem je přeskakovat. Asi už další od tohoto autora raději nedám.

Asi to nebude každého šálek čaje, ale mně se Masterton trefil do vkusu naprosto senzačně. U detektivek totiž, abych byla upřímná, fakt dávám přednost trošku brutálnějším titulům. Od detektivky či thrilleru chci, aby mě šokoval, aby mě nutil přemýšlet, možná mi nevadí ani trocha toho znechucení. A naprosto rozumím tomu, že ne všichni takovouto preferenci sdílejí. Pokud ovšem hledáte detektivku, která je trochu zvrhlá a usadí Vás, zkuste tuhle.

Já na Grahama Mastertona narazila skrz doporučení na Rozbité anděly jako kvalitní drasťárnu. Jenže pak jsem zjistila, že Rozbití andělé jsou druhý díl série s komisařkou Katie Maguireovou, takže volba padla samozřejmě nejprve na první díl, tedy na Bílé kosti.

O co v knize jde? Na statku je nalezena hromada dokonale očištěných kostí, jejichž stáří dosahuje téměř jednoho století. Vypadá to jako poněkud podezřelý masový hrob, ovšem jen do chvíle, než vyšetřovatelé na každé stehenní kosti objeví přivázanou malou lněnou panenku. Brzy se ukazuje, že mají co do činění s rituálními vraždami. Nadřízení, kteří nevidí smysl v objasňování desítky let staré vraždy, tlačí na to, aby Katie případ uzavřela. Ta však cítí, že obětem dluží rozřešení. Vše se ovšem změní v momentě, kdy se objeví nová oběť… Klasicky, víc nemůžu říct, abych nespoilerovala.

S čím jsem měla trošku problém, bylo množství postav. Musíte započítat to, že se všichni jmenují dost kostrbatě, protože se příběh odehrává v Irsku, a na moje gusto tam bylo moc detektivů, inspektorů a komisařů – místy bylo složité se zorientovat v tom, kdo je čí podřízený apod. Jinak je to ale jízda – příběh báječně odsýpá od samotného začátku, autor na nic nečeká a příběh rozbaluje na prvních pár stránkách. A to nasazené tempo vydrží – celá kniha Vám uteče, ani se nenadějete. Je to strašně čtivé, strašně napínavé a splňuje to naprosto všechno, co od kvalitní detektivky očekávám.

Také ústřední postavy se vydařily. Přijde mi, že se Mastertonovi úpěšně podařilo vyhnout se některým klišé typickým pro detektivní autory, na druhé straně ale zas neinovuje příliš a vytváří uvěřitelnou síť vztahů mezi uvěřitelnými postavami. Největší prostor dostává samozřejmě hlavní postava komisařky Katie Maguireové, která je propracovaná famózně. Ženské postavy vyšetřovatelů příliš nemusím, většinou z toho vyjdou buď jako chudinky, nebo šílené fúrie. Katie je báječná – je uvěřitelná a nese s sebou spoustu kvalit ve střízlivém dávkování (je chytrá, ale nechytračí, je zranitelná, ale ne ublížená, nebojí se, ale není to taková ta totálně badass hrdinka, které to nejde pořádně ani věřit – nejlíp bych to asi shrnula tak, že Katie je prostě člověk). Navíc má docela svérázný humor, který v některých chvílích opravdu sedí jako víte co na hrnec. Zajímavou roli v příběhu sehrává také Katiin manžel, jehož jednání testuje zásady jeho manželky a staví ji trochu na hranu. Tahle vedlejší linka je strašně zajímavá a Mastertonově vykreslení postavy Katie velice pomáhá. (Aneb i epizodní příběhy můžou mít smysl, Johne Katzenbachu.)

Můj nadšený dojem trochu srazil konec. Podle mě autor nedostatečně propracoval příběh pachatele. Na konci knihy jsem byla trochu zmatená, a nebylo mi jasné, jak se jednotlivé věci přesně udály. To by se samozřejmě nemělo stát. Nakonec se mi dojmy a poznatky usadily a tenhle drobný zádrhel jsem ochotná přehlédnout. Ocenila bych také, kdyby Masterton trochu méně tlačil na pilu při poněkud mystickém vyvrcholení příběhu – ta mystika tam sedí, je to vhodně zvolené, ale přišlo mi to trochu násilné. Bylo to jediné místo knihy, kde jsem autorovi nevěřila na sto procent. Celkově – nadprůměrná kniha, nadprůměrný námět, nadprůměrné zpracování. Zkrátka jednička s hvězdičkou a velké nadšení.
(Abych ale byla stoprocentně upřímná, z toho mystického závěru se pořád trochu bojím jít v noci sama na záchod – takže něco do sebe to muselo mít :D)

Dalším velkým pozitivem knihy je Mastertonův styl psaní. Čte se to úplně samo a strašně rychle. Pozoruji, že čím jsem starší, tím více preferuji poněkud syrový styl psaní – žádné kudrlinky a košaté popisy, zkrátka rovnou k věci. Jasně, ráda se dozvím, že bylo zachmuřeno, ale nepotřebuju filozofickou meteorologickou zprávu plnou metafor, která zabere dvě stránky. Přesně tímhle stylem Masterton píše. Neruší čtenáře zabíháním do nadbytečných detailů, ale tam, kde je to potřeba, nezapomene vše popsat poctivě, aby nám něco neuniklo. Pro mě to pozvedá knihu ještě o level výš a navíc to autora trochu odděluje od většiny.

Je jasné, že Vám knihu jednoznačně doporučuji – pokud máte rádi trochu syrovější příběhy a nevadí Vám v knihách trocha zvrhlosti, určitě si Bílé kosti přečtěte. Ve mně příběh ještě stále rezonuje, a to se mi příliš často nestává. Autor si mě tímto dílem zcela získal a už se nemohu dočkat, až se pustím i do jeho dalších knih.