Miluji vůni nových knih. Některá voní méně a některá více. Tato útlá kniha je zrovna z těch, do kterých zabořím nos a dlouze nasávám. Bílý papír je hrubší na omak, ale ne zase tak moc. Písmena jsou příjemně velká a ty malé, jakoby dětskou ručkou namalované obrázky, mi sem příjemně pasují. Snad se pan Jaroslav Weigel, autor obrázků, neurazí. Připadají mi tak něžně naivní, že knížce dávají ten správný šmrnc. A jako bonus je do knížky vložená záložka, což mi připadá vtipné a velmi praktické zároveň. Odpadá tak neustálé hledání papírků pro založení nebo, v tom horším případě, ohýbání rohů, jak to někteří čtenáři dělají. Ale upřímně, tato knížka ani záložku nepotřebuje. Přečtete ji jedním dechem bez odkládání. Je totiž členěna na krátké kapitoly, které vybízejí k pokračování v četbě. Jakmile dočtete jednu, hned vám zrak sklouzne na další a další a další... Dalo by se říct, že se tahle knížka čte vlastně sama.

Celkem brzy odhaluje pan Svěrák, co je skryto v názvu - Po strništi bos. A čtenář může prožít, vtažen do vyprávění, veselé i méně veselé příhody chlapce, který zažil válečnou dobu, často neměl co jíst a často ho provázel strach. Přesto všechno však zůstal klukem, kterého přesadili z města na venkov, a on poznal, jak velmi obtížné je získat a udržet si pozici v klukovské partě. Čtenář zažije úplně normální klukoviny, ale i chvíle strachu a nepochopení, které k té době prostě patřily. A obzvlášť ve chvílích, kdy šlo o holý život, byla láska a soudržnost úplně hmatatelná.

Na devadesáti dvou stranách se budete smát i plakat, zamyslíte se nad tím, co všechno ten malý chlapec musel prožít. Některým z vás to možná připomene váš vlastní život, byť jen zpovzdálí, ale určitá podobnost tu může být. Pojďte se začíst do knihy plné emocí. Řeklo by se, jako by ji napsal sám život. Ale - vždyť on ji napsal sám život. A taková životem napsaná knížka přeci jen o něco víc vyčnívá nad všemi ostatními. Alespoň u mě ano. Uvařte si kávu, napusťte si vanu, nebo si jen tak sedněte do svého oblíbeného ušáku a vězte, že se dá chodit i po strništi bos.

Milé a líbivé povídky, vtipné a ze života. Jsou to takové výškrabečky vzpomínek Zdeňka Svěráka a na člověka dýchne smutek a nostalgie, když to dočte a tak nějak tuší, že je to vše, že pan Svěrák už svůj život převyprávěl, tedy přesněji řečeno, řekl už vše, co se říct dalo, aby neublížil žijícím.

Krátké a jednoduché příběhy s obrovskou výpovědní hodnotou. Čtivé, vtipné, někdy smutné, ale Svěrákovy. Jeho styl psaní a uvažování je prostě jedinečný.

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos
Fragment, Praha 2013


Kniha povídek Zdeňka Svěráka (je jich neuvěřitelných sto jedna!) Po strništi bos je svého druhu čtvrtým přínosem poctivě laskavé poetiky. Tato svým, ač racionálně popisným přístupem k ne vždy harmonicky prožívanému dětství, neumí jinak, než zaujmout. Na tuhle devízu jsme u příběhů Zdeňka Svěráka zvyklí. Již v jeho předešlých počinech Povídky; Nové povídky a i filmově zpracovaných Vratných lahvích je naladěnost na vnímání běžného světa optikou lehké hyperboly, jež nakonec pohladí, běžným standardem. V tomto rozměru nás tedy autor nezklame, ani nepřekvapí. Čím nás zasáhne, je rovina fabulární. Jeho rafinovanost tkví v uchopení příběhů, o dimenzi lexikální nemluvě. Jednoduše je to pokaždé jinak, byť motivy z běžného života, v tomto případě dětství, se opakují. Vypravěč využívá dětského dialektu k ozvláštnění už tak dost dojemných příběhů, zasazených do neutěšené doby. „Sedíme v kruhu v doupěti. Je to tu krásné. …největší kluk se jmenuje Ota a je generál, nejmenšímu říkají Prcek a je nadporučík a tlustý Satík je klukovník. „Ale správně se říká plukovník,“ namítl jsem, ale Ota odpověděl, že jako vojín nemám co důstojníky poučovat.“ Úsměv střídá pohnutí. „Vlak,“ řekne Vlastík s úsměvem a ukáže na zašité nohavice nad koleny, která nemá. […] “Má to motor.“ […] „Obsah padesát kubíků, Jawa-Robot. Jenže když není benzín, je motor na houno.“ Můžeme se pak nechat unést stručnými hořkosladkými povídkami, které nepřímo popisují život, jaký byl, poněvadž dětská hra je reflexí chování dospělých. A takový byl možná i skrytý záměr autora. Připomenout nenásilnou formou, že tohle se prostě dělo, a přitom tiše zavzpomínat, zaznamenat. Vstupujeme tak do prostoru dětských her na vojáky, kde svou smutnou roli hraje i chlapec na kolečkovém křesle, čímž dokonale dotváří atmosféru protektorátu. Či bolestná vzpomínka na malou dětskou zradu: „A v tom bezmocném vzteku na něj v slzách zakřičím to nejhroznější, nejstrašnější tajemství, které znám: „A řeknu to! Řeknu, že posloucháš Londýn!“ Zásadním pohonem pro napsání takto orientovaných povídek byl pisatelův zážitek z dětství, vzpomínka na stěhování z Prahy na venkov, která jím jako sedmiletým chlapcem hluboce pohnula. Sám k tomu říká: „Abych se do toho vpravil, včera při procházce liduprázdným podzimním krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž. V kolenou mi zapraskalo a stromy kolem cesty rázem vyrostly. […] Připadal jsem si trochu směšně. Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je.“
V anotaci se od autora dozvídáme, že knížka není „kronika mého dětství ani naší rodiny, jsem to já a nejsem to já.“ Je na čtenáři, co všechno Zdeňku Svěrákovi uvěří. Kniha je doplněna plánovitě naivními, úsměvnými kresbičkami Jaroslava Weigela, vyvolávajícími dojem dětské tužkokresby, což dodává počinu další body navíc. Nedá se opomenout ani záložka, která při otevření knihy jako první uvolní svaly do spontánního úsměvu a naladí do atmosféry čtyřicátých let minulého století. Na druhou stranu ale i zamrazí. Je hmatatelným doplněním pocitové roviny, která prosakuje celým tím Svěrákovým vyprávěním. “Vojíne Součku, zuj se, […] „Jinak budeš furt blbej Pražák.“

BR

Kdo zná Svěrákovu Obecnou školu, ocitne se prostřednictvím této útlé knížečky přímo tam, vlastně o malý časový úsek před oním filmově slavným věkem školních lumpáren a Igora Hnízda. Při četbě jako bych slyšel Svěrákův nezaměnitelný, lehce nakřáplý hlas, dokonalou artikulaci podtrhující krásu češtiny. Nemám rád klišé knižních anotací hovořící o "pohlazení po duši" a o "laskavém humoru", tak zůstanu jen u povzdechu. Škoda, že Po strništi bos se přejde (přečte) tak rychle.

" Není to kronika mého dětství, ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura". to jsou slova autora knížky "Po strništi bos" pana Zdeňka Svěráka. A opravdu to "KRÁSNÁ" literatura je.

Příběhy z dětství malého kluka, který je nucen se s rodiči přestěhovat na venkov. To s sebou přináší řadu nových zážitků, ale taky problémů, nová kamarádství
Každý začátek je těžký, zvláště pro kluka z Prahy, který neví jak to na venkově chodí, vše je pro něho nové a klukům jsou jeho bílé ponožky a černé vyleštěné botky jenom k smíchu. Děti na venkově dovedou být nemilosrdné, posmívají se a i nějaká ta rána padne. A to ještě od holky- no ostuda!
Vše se odehrává v nelehké době pro Čechy v době protektorátu, strachu z Němců, z války.
Jako ostatní venkované i Edova rodina se musí postarat o živobytí jak se dá, chová slepice, králíky holuby. Ještě že tatínek odebírá časopis Rádce z Předmostí. Podle návodu v časopise vyrobil dva úly a rozhodl se chovat včely. Ty ovšem potřebují v zimě dokrmovat cukrem, a ten je jenom na příděl .Nedá se nic dělat, kluci musí jít do cukrovaru krást. Povídku "Akce cukr" čtete jako detektivku.

A vůbec - napsat dobrou povídku není jednoduché. Taková povídka má svá pravidla. Nesmí být dlouhá, není možné zde široce rozvíjet dějová témata, rozplývat se nad krásami přírody , dlouze popisovat charakter osob. V několika málo odstavcích musí být vše. Děj, napětí a samozřejmě vyvrcholení - pointa.
Když už jsem zmínila povídku o krádeži cukru tak v této povídce pointa nemá chybu. Stačí několik slov a je vám jasné jaký strach musel Eda mít..

Pan Svěrák je mistr ve vyprávění, jeho čeština je krásná, slova padnou na své místo jako ulitá. Povídky jsou laskavé, humorné i dojemné.

Knížku přečtete za jeden večer a věřte mi, že je to večer velmi příjemný.
Vydalo nakladatelství Fragment

Pokud jste viděli film Obecná škola, tak řada příběhu z této miniknížky je variací na toto téma.. presto tahle knizka neni tak ani o obsahu, jako spis o nezamenitelne forme psani ktera velmi potesi