Podobné tituly

Když jsem brala tuhle knížku do ruky, jako bych dopředu tušila, že bude fakt dobrá! Mám ráda příběhy o píli, odhodlání, důvěře v sebe sama, které předchází nedůvěra, příběhy o tom, že když má někdo sen, jde si za ním i navzdory překážkám, a sebesilnější klacek hozený pod nohy, zlomí nebo elegantně překročí. U takových příběhů si často popláču a zamyslím se i nad tím, proč taková píle, odhodlání a sebedůvěra chyběla třeba právě mně.
Hvězda je další knihou od americké autorky knižních hitů Alex Flinn. Zpočátku mi připommínala spíš diář nebo zápisník, protože desky nejsou takové, na jaké jsem u knížek zvyklá. Tužší papír, žádný papírový přebal, v ruce je příjemná a neklouže. Na obálce je zajímavá koláž, která něco symbolizuje. Mně to sice došlo až po jejím přečtení, ale to asi bylo proto, že jsem se nad tím před čtením nezamýšlela. Vlastně jsem ani nemohla, protože námět na obálce koresponduje s obsahem. A já jsem dopředu moc nevěděla, co mě čeká. Nemám ráda takové ty bezduché obálky, na kterých je nějaký obrázek jen proto, aby tam nějaký byl. Všechno musí se vším souviset a tady to mohu jen potvrdit.
Kromě jiných mám i svůj knižní rituál, vlastně dva. Tím prvním je můj konstantní postup – když vezmu knížku do ruky, zběžně ji prolistuji v celé její tloušťce a čichám vůni, vycházející ze stránek. Nová kniha, to je něco. Voní papírem, barvou, chemií... Jste čtenáři, tak víte, o čem mluvím. Dělám to i s knihami, které čtu opakovaně. Mají už něco za sebou, je z nich cítit život, stáří, někdy i zatuchlina a, promiňte mi, musím to říct, sem tam z nich zacítím i odér smažených jídel a benzínu, to bude asi proto, že různí lidé čtou na různých místech. Já to mám stejně. Taková rozečtená kniha se mnou chodí všude, takže do svých stránek nasává kuchyňské pachy i trochu toho smogu, když se mnou jede městskou hromadnou dopravou. Moje knihy ale nejsou upatlané, pobryndané od kávy a rozhodně nemají upazlané stránky od snídaňového másla. Na to si dávám dobrý pozor. Ale pachům prostě nezabráníte do nich vniknout, ty se tam vplíží a vsáknou se do papíru … No a můj druhý rituál je poněkud nostalgický – po dočtení obracím knihu v rukách kolem dokola, hladím ji po obálce a zkoumám ji, jestli mi náhodou neřekne ještě něco, co uvnitř nebylo, aby mi neuniklo nic z toho, co nám její tvůrci chtěli sdělit. Tady jem pár takových doplňků našla. Zahleďte se po přečtení také a jistě je najdete. A proč nostalgický? Protože příběh skončil, já si ho ještě jednou shrnu a říkám si jaká škoda, že nebyl delší. Ale na druhou stranu skončil přesně v okamžiku, kdy skončit měl, řekl nám vše podstatné a zbytek si můžeme dotvářet v naší fantazii. Proto miluju knihy, dávají obrovský prostor fantazii.
Caitlin je středoškolačka, která miluje operu. Na svoje tříčárkované C je náležitě pyšná a dělá všechno proto, aby byla fakt dobrá. „Podle některých jsem průměrná holka, která má za sebou totálně nepovedený vztah s klukem, co lítal z problému do problému. Navíc ty moje věčné diety končící pokaždé stejně – jo-jo efektem. A pak se to stalo – dostala jsem se na vysněnou uměleckou školu v Miami! Všechno se může změnit k lepšímu, ale...“ Vždycky, nebo většinou, je nějaké ale. A to Caitino bylo opravdu zásadní. Když žije dospívající dcera s matkou, která si potřebuje dokazovat, že je stále krásná, přitažlivá a žádoucí, snaží se ulovit muže za každou cenu a dělá při tom chyby, které vidí všichni ostatní a jen ona ne, navíc když svoji dceru ani v nejmenším nepodpoří, spíš naopak, bývá to často velmi zamotaný uzel.
Ale Caitlin je velká bojovnice. S příchodem na novou školu se jí rázem mění zaběhnuté zvyklosti. Těší se, že jí to pomůže překonat smutek a nepěkné zážitky z nevydařeného vztahu, doufá, že najde opět svoji jistotu a klid. Poznává nové spolužáky. Zpočátku, jak to bývá jsou všichni rozpačití a nedůvěřiví. Postupem času se bariéry bortí a duše se otvírají. Jako všude, i tady, se Caitlin setkává s řevnivostí, nenávistí, závistí, pošklebky, pýchou a intrikami, ale nakonec stejně vyhrává přátelství a soudržnost. A Caitlin si uvědomuje, jak zraňující může být, když člověka soudíte podle toho, jak vypadá a jak těžké je pak najít cestu zpět a upevnit důvěru, která byla jednou nabouraná.
Máte v ruce pěkný příběh o tom, jak se člověku žije, když si správně uspořádá hodnoty. I když je určen především dívkám, měly by si jej přečíst i maminky. A to říkám jako matka. Obecně vzato nejde jen o dcery. Tenhle model by měl fungovat ve vztahu k dětem obecně, bez ohledu na pohlaví. Říkám si, že bychom měli fandit našim dětem a když se jednou pro něco rozhodnou a dělají to s chutí a pílí, měli bychom je v tom maximálně podpořit. Teprve potom může být člověk šťastný, když dělá to, co ho opravdu baví. Nechtějme mít znašich dětí svoje vysněné a neuskutečněné mety. Dejme jim prostor pro vlastní vyjádření a věřme jim. Pak bude společnost lepší a upřímnější. Chybí nám respekt. A taky důvěra. A o tom všem tahle kniha je. Co víc říct? Máte v ruce opravdovou Hvězdu. Tak ji neodkládejte a přečtěte ji až do konce. Myslím si, že autorka ani netušila, co nám na svých dvěstěosmadvaceti stranách dává! Díky, Alex!

Renáta Šťastná