Paní Dallowayová (1925) je vrcholný a nejznámější román anglické spisovatelky Virginie Woolfové. Sama autorka o díle řekla: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených. Myslím, že je to můj nejlepší román.“ Děj se odehrává v Londýně. Začíná jednoho krásného rána, kdy Clarissa Dallowayová, zdánlivě nezajímavá starší dáma, jde koupit květiny na večírek. Nejen v její společnosti potom čtenář stráví obyčejný den odhalující, kým vlastně paní Dallowayová je, a co všechno se může stát během několika hodin. Děj knihy však není tak důležitý jako její nálada a spisovatelčin uvolněný poetický styl psaní. Woolfová se snaží o popis člověka viděného zevnitř. Soustředí se na emocionální stavy svých postav, které se prolínají s plynoucím časem ohlašovaným zvony Big Benu. Autorka klade důraz na citovost, a nejen proto bývá román často označován za impresionistický, tedy v souladu s dobou svého vzniku. Woolfová se rovněž zaměřuje na každodennost, popis víceméně banálních faktů, jejichž význam ovšem zůstává společnosti skryt. Experimentuje s psychologickými motivy, různými možnostmi přerušovaného vyprávění a chronologie, používá moderní výrazy (např. „extáze“ nebo „večírek se rozjel“). Je proto považována za velkého inovátora anglického jazyka a jeho užití v beletristickém díle. Woolfová zůstává autorkou jdoucí proti tradici. Popisuje a kritizuje patriarchální poměry, genderově diferencovanou socializaci, stejně jako celkovou strukturu a psychickou náladu viktoriánské doby. Ve vztahu k anglické společnosti zůstává kritická a nezřídka přistupuje k ironii, až sarkasmu. Anglii nazývá „ostrovem mužů“ a zpochybňuje odvěké přesvědčení Angličanů, že mají vždy pravdu. Přínos v oblasti zrovnopravňování žen s muži je u Woolfové neopomenutelný. Věnuje se na svoji dobu značně provokujícímu tématu – vyloučení žen z kulturního, politického i ekonomického života. Pro Woolfovou je otázka útlaku žen globálním problémem. Srovnává tyranii patriarchálního státu s tyranií fašistického národního státu. Cílem románu Paní Dallowayová, ale i pozdějších autorčiných děl K majáku (1927) nebo Vlny (1931), bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět. Woolfová na knize pracovala v letech 1923-1925, tedy v době, kdy už byla vdaná a měla za sebou neúspěšný pokus o sebevraždu. Spisovatelčin projev však není nijak poznamenán psychickými problémy. Vrací se k nim pouze tematicky osudem básníka Septima Smitha a vyjadřuje slovy jedné z postav přesvědčení, že ve smrti je objetí, že smrt je vzdor, pokus cosi sdělit. Virginie Woolfová po právu patří k nejvýznamnějším spisovatelům 20. století a svou tvorbou později ovlivnila mnoho umělců. Inspirovala i Michaela Cunninghama k napsání světoznámého románu Hodiny, podle kterého byl natočen stejnojmenný oscarový film. V češtině vyšla Paní Dallowayová ve vynikajícím překladu Kateřiny Hilské (Odeon, 2014).

Oblíbená kniha mých středoškolských let. Paradoxně jsem se k ní dostala přes silné nedoporučení profesorky češtiny, jejíž slova "raději to nečtěte", byla tak velkým lákadlem, že jsem ještě ten den běžela do knihovny. Od té doby jsem ji četla již několikrát a pochopitelně se stala neoddělitelnou součástí mé (mini)knihovny. Vím, že p. profesorka za to přímo nemůže, každopádně jí dodatečně děkuji za tak milé (ne)doporučení. P. Dallowayová rozhodně nepatří mezi ty knihy, které si jen tak vezmete s sebou do vlaku a mezi donuty s kávou si ji začnete číst, koutkem oka ještě pozorujíc ubíhající krajinu. Vyžaduje větší koncentraci na text, kompozičně je náročná, protknutá mnoha dojmy/impresemi ženy-Londýňanky a jejího mužského alter ega. O to více však stojí za přečtení, navíc překlad K. Hilské je opravdu výborný.