Podobné tituly

Řekne-li se Francesco Petrarca (1304-1374), každého, aniž by je třeba četl, nejdříve napadnou jeho slavné Sonety Lauře (je přitom s podivem, že česky vyšly naposledy už v roce 1969 v Mladé frontě; resp. ve verzi s citacemi, ilustracemi a komentáři ve Zpěvníku, 1979 v Čs. spisovateli). Ve skutečnosti se však více pozornosti dostává jeho sbírce stylizovaných dopisů pod názvem "Listy velkým a malým tohoto světa" (česky naposledy vydal Odeon, 1974). Ze všech 45ti úvah a esejí budící dojem skutečné korespondence, kterou Petrarca adresoval císařům, kardinálům, králům (několik jich je věnováno i Karlu IV.) a při jejichž psaní se inspiroval Cicerem, to pak je zejména list, ve kterém kardinálu Janu Colonnovi Petrarca popisuje svůj výstup na provensálskou horu Mons Ventosus (Mont Ventoux). Právě ten list, ve kterém Petrarca líčí svůj výstup a nadšené potěšení z výhledů, aby je vzápětí srazil svým moralizováním, se těší trvalému vědeckému zájmu. Tentokrát k tématu přispěli i dva badatelé čeští, a vznikla tak zajímavá malá publikace, kterou letos pod názvem – "Výstup na Mont Ventoux" vydalo nakladatelství Vyšehrad. Kniha je sice autorsky připsána Petrarcovi, jehož zpráva je přítomna v novém překladu, ale díky participaci na díle za něj můžeme považovat částečně také Jiřího Špičku, jenž je autorem úvodní stati, překladatele italské části Jana Janouška a Tomáše Nejezchlebu, který napsal doslov. V neposlední řadě je třeba zmínit, že všechny tři části jsou opatřeny poznámkami včetně bohaté bibliografie. Úvodní Špičkova práce je nejobsáhlejší a takřka beletristicky čtivě se věnuje Petrarcově životu v Provenci a výstupu v civilní rovině; vedle toho se zamýšlí nad okolnostmi vzniku a provedení samotného listu. Doslov Tomáše Nejezchleby, který knihu další statí zakončuje, analyzuje výstup z hlediska filozofie a dobového přístupu, který se odráží zejména v Petrarcově kritice vlastního nadšení. Je vlastně nanejvýš fascinující, kolik výkladů a různých úhlů pohledu se věnuje právě onomu výstupu, přesněji řečeno jeho popisu, a jak se všechny snaží objevit mezi řádky něco, co kdosi jiný přehlédl. Stejně tak se pracuje s odkazy, které je možno z relativně krátkého textu vyabstrahovat. Je to jednoduché – poselství z minulých věků, která by aspoň trochu přibližoval člověka člověku napříč staletími, není mnoho. Hledá se někdo, kdo by v sobě měl cosi moderního, čemu bychom mohli porozumět. Petrarcův list z výstupu v sobě právě tohle vzácné zrnko nadčasovosti má. A to jen proto, že byl podniknut pro radost a čiré potěšení. To byl přístup v jeho době velmi netradiční až excentrický, stejně jako sama aktivita. V Petrarcově době a ještě i dlouho po ní, nebylo vůbec zvykem chodit jen tak, tedy bez praktického účelu do přírody, natož do hor. Legendární výstup byl tedy prvním písemně doloženým, který byl vykonán pro prosté potěšení z putování, výstupu, přírody, rozhledu. Díky tomu tak je také Petrarca považován za prvního skialpinistu nebo turistu a výstup na horu Mount Ventoux je právě proto oblíbeným předmětem pří historiků a nejrůznějších vykladačů. Na svůj velký výstup se dle listu básník vydal na jaře v roce 1336 ve svých 32 letech z Avignonu, ale na Mont Ventoux ho to táhlo již od dětství, neboť to prožil takřka na dohled, v nedalekém městečku Carpentras. Výstup podniká spolu s bratrem, několika sluhy, a snad také s knihou v kapse. Sám výstup považoval za ušlechtilé potěšení. Ačkoliv právě tento důvod Petrarca sám ve svém listu znehodnocuje moralizováním, z jeho dalšího díla vyplývá, že takové aktivity měl navzdory sebekritickému tónu listu v oblibě předtím i potom a do hor se vydává navzdory sv. Augustinovi opakovaně. Touha „mnoho vidět“, mladická dychtivost, a osvobození se od svízelů (možná útěk před nějakou „Laurou“) jsou vedle krásy míst trvalými popudy k vydání se na cesty. A krásná místa ho jednak poutají, jednak ponoukají k dalším cestám. Během svého života cestoval nejen po Itálii, kde nějakou dobu žil ale i po Francii a Německu. Petrarcovu vášeň pro cestování a výpravy do přírody asi nejlépe vystihuje věta, kterou napsal v jiném ze svých listů - „Těšilo by mě jít a rád bych zůstal“. Že u jedné cesty nikdy nezůstalo, je nabíledni.