Podobné tituly

Amerického filozofa a spisovatele Henry David Thoreau (1817-1862) už v polovině 19. století rozčilovala neochota lidí myslet a tím pádem také jejich stádnost, tupost, konformita a průměrnost. Své názory na společnost přitom nijak neskrýval, nýbrž je nejprve veřejně prezentoval a poté vydával tiskem. Je tomu tak i v případě textů ve sbírce, kterou pod názvem Občanská neposlušnost a jiné eseje vydalo nakladatelství Paseka (v překladu Jana Hokeše). Poprvé souborně vyšly už v roce 1866, přičemž titulní esej Občanská neposlušnost tiskem poprvé vyšla už v roce 1849. Kniha obsahuje celkem šest textů, přičemž dva z nich vychází v češtině vůbec poprvé (Otroctví v Massachusetts, Ráj znovu nenabytý). Tři z celkového počtu se větší měrou věnují tehdy aktuální problematice otroctví – Otroctví v Massachusetts, Obhajoba kapitána Johna Browna a Poslední dny Johna Browna (J. B. byl odpůrce otrokářského systému). Zatímco Ráj znovu nenabytý je Thoreauovou reakcí na knihu německo-amerického utopisty (J. A. Etzler, O ráji dosažitelném pro všechny…,vyd. 1842), ve které kritizuje jak jeho přehnaný optimismus týkající se budoucnosti, tak i přílišné zaměření jen na technickou stránku věci. Esej „Život bez zásad“ byl původně přednáškou, kterou autor pod různými názvy prezentoval v průběhu osmi let před smrtí, než v roce 1863 vyšla tiskem. V tomto svém de facto posledním textu Thoreau shrnul nejsilnější výhrady, které vůči lidem a jejich přístupu k životu měl a z posledních sil apeluje na člověka:. „Zamysleme se nad tím, jak žijeme svůj život.“„Tento svět je světem honby za výdělkem.(…) Neznáme nic než práci, práci, práci.“ „Nic, dokonce ani zločin – neodporuje poezii, filosofii, ba i životu jako takovému více, než ona neustálá honba za výdělkem.“ „Cožpak dokážeme pouze žít hrubým životem a sloužit ďáblu?“ Jak je vidět, už tehdy bylo třeba působit na člověka, aby nechápal svůj život jen a pouze jako prostředek k hromadění statků a nehodnotil vše jen z hlediska užitku. Thoreau se snažil ukázat, že opravdový zisk a kvalita života jsou v něčem jiném, než jen v penězích. Poukazoval na to, že jedinec by si měl uchovat určitou morální úroveň, i hrdost a měl by se snažit samostatně uvažovat. Stejně tak by měl být schopen odlišovat od sebe to, co je mu vnucováno, od toho, co skutečně potřebuje. A více než na to jaký budí dojem, by se měl soustředit na svůj vnitřní život. Thoreau varuje také před jalovou zábavou a zanášením si hlavy hloupostmi – člověk by měl se svou myslí zacházet jako s posvátnou půdou a ne ji ubíjet a znesvěcovat. I na dnešní dobu jsou to poměrně náročné požadavky (chtít po lidech přemýšlení a sebereflexi), takže nepřekvapí, že se přednáška nesetkávala s příliš velkým ohlasem. Stejně kritický postoj jaký zaujímal ke společnosti měl Thoreau i k instituci jakou byl stát. Nevkládal do něj žádné naděje a volby považoval za hru. Vládu chápal jako nutné zlo; počítal s tím, že se vždycky najde někdo, kdo ji bude využívat a zneužívat – takže za ideální spíš považoval takovou vládu, která vládne co nejméně a také co nejméně zasahuje lidem do života (pokud možno vůbec). Zákonům a ústavě oproti tomu podle něj měly být nadřazeny svědomí, lidskost, spravedlnost. Titulní esej Občanská neposlušnost, kterou Thoreau napsal na základě výhrad ke státu a jeho nemorálnímu systému, se zabývá možnostmi, které člověk v civilizované společnosti má (nebo spíš nemá), chce-li dát nenásilným způsobem najevo svůj nesouhlas. Dnes by Thoreau nejspíš nevěděl, kam dřív skočit – jestli bojovat proti lžím v médiích, proti islamizaci společnosti, politice vlády nebo rovnou celé EU. Ve své době měl naštěstí důvody jen dva - mexické války a otroctví. A jejich řešení - občanská (nebo možná také mírná) neposlušnost, jak své řešení Thoreau nazývá - spočívalo v nezaplacení daně z hlavy. Ačkoliv to v jeho případě byla spíše symbolická záležitost – daň nebyla vysoká a třeba chudí ji zpravidla neplatili vůbec, pro Thoreaua to však byla příležitost, jak veřejnost upozornit na problémy a důrazně prezentovat svůj nesouhlas (tím mmj. inspiroval indického politika Mahátmu Gándhí). Do eseje pak navíc mohl zahrnout i vlastní kratičkou zkušenost z vězení – kam byl pro své neplacení daní (opomíjel je šest let) uvržen. Této osobní zkušenosti s vězením si cenil a snad jej i mrzelo, že v něm nepobyl déle, než jen jednu noc, protože hned druhý den jej propustili. Někdo z jeho přátel za něj onen obnos totiž zaplatil…Jakou naději na úspěch by takový protest měl dnes?