Tanec s nepřítelem (vyd. Triton, v překladu Jany Červenkové a Lenky Strnadové) je kniha, která se čte se zatajeným dechem a člověka při čtení jen mrazí. Stačí říct jedno slovo: holocaust. A přitom to není tak dávno… Když její autor, holanďan Paula Glaser (1947) náhodou při návštěvě památníku v Osvětimi uviděl kufr se svým příjmením, nemohl tomu uvěřit. Židovský původ pro něj byl do té doby tajemstvím - vyrůstal v katolické rodině, své prarodiče neznal a otec o ničem z minulosti nemluvil (válku přežil v úkrytu). Jméno na kufru ho ovšem přimělo dát se do pátrání. Nakonec objevil vzdálené příbuzné i svou tetu, o které se doma nemluvilo. S Roosje se ještě stihnul na konci osmdesátých let osobně setkat - poprvé tak třeba uviděl fotografie svých prarodičů a příbuzných, a později dostal a zpracoval i její písemnou pozůstalost. Kniha tak je střídavou výpovědí - o ní a o něm (a doplněna množstvím čb. fotografií). Roosje Glaserová (1914-2000), byla jedinou sestrou autorova otce, tanečnice, a žena která přežila koncentrační tábor Osvětim. Kniha je založená na autentických dokumentech, dopisech a deníkových zápisech, které si takřka po celou válku psala. Později své deníky přepsala dokonce na stroji – svoje zápisy od počátku považovala za knihu, možná s cílem, že ji později vydá. Nikdy se tak ovšem nestalo. Jak to všechno začalo? Až do začátku 40. let však nic nenaznačovalo, co se bude dít - na to neměl jednoduše nikdo dostatek představivosti. Lidé se bavili, smáli, jezdili na výlety, zamilovávali se či rozcházeli a stejně tak i Roosje. Kniha ji ukazuje jako veselou, podnikavou, plnou elánu. Zažívala trable i štěstí s láskou, měla své přátele, záliby. A vlastní taneční školu. Do roku 1942 byla Roosje zkrátka jako každá mladá žena. Pak, následkem represivních nařízení už jen židovka. V roce 1942 bylo Židům nařízeno nosit židovskou hvězdu. Roosje se to snaží ignorovat. Hvězdu si na kabát nepřišije, a když pak zase jako židovka nesmí provozovat taneční školu, udělá si ji prostě doma. U rodičů na půdě. Jenže i tady ji dožene realita a hlavně minulost. Bývalý manžel a později bývalý milenec, oba Nizozemci ji postupně udávají (jeden ze žárlivosti, druhý pro peníze) a zaslouží se o to, že skončí i se svou matkou ve sběrném táboře.
Nastaly tři roky, které měly ráz podivného paralelního života. „Života“ žitého v táborech. Na podzim roku 1942 je to nejprve holandský sběrný tábor Westerbork, odkud přes další, transportní tábor Vaught, pokračovala do polské Osvětimi-Birkenau. K absurditám doby a místa pak patřilo nejen, že v táborech potkávala dozorkyně, které kdysi učila tančit, ale třeba i to, že zrovna v Osvětimi vyučovala dozorce elegantnímu chování a tanci (za bochník chleba). Stejně tak tancem a zpěvem ovšem zvedala morálku spoluvězeňkyním. Byla za tím jen prostá touha přežít a nenechat se zlomit. Stejné to bylo i v případě Roosjiných milenců z řad příslušníků SS (Jorg de Haan, Kurt Fischer), kteří patřili v táborech k vedení. Pro Roosje to byl způsob, jak si zajistit určitou ochranu ale zároveň to byla i potřeba do nelidského prostředí vrátit lidskost. Lásku. Možná proto se jí podařilo přežít právě Osvětim - pokusy dr. Mengele, tyfus, podvýživu, práci před plynovými komorami - , která měla být konečným řešením i pro ni. Možná ne největší, ale přesto rána, přišla po válce. Když válečné hrůzy skončily, nizozemská vláda po ní požadovala úhradu daní za otce, který zahynul v koncentračním táboře a rozhodně neměla úmysl vrátit jí zabavený rodinný majetek. Tím začíná v podstatě druhá část Roosjina příběhu, který zpracovává ne příliš časté téma – totiž přístup (zde tehdejší nizozemské vlády a státní správy) k židovským spoluobčanům, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Z původního počtu 110 000 deportovaných jich v Nizozemí přežilo jen 5000. Z práce Paula Glasera, který při práci na knize vycházel jak z deníkových záznamů, dopisů včetně korespondence, kterou jeho teta vedla s nizozemskými úřady po válce, tak i odborné literatury, vysvítá, že jakýkoliv přeživší byl spíše na obtíž. Ti, kdo se po válce vrátili z táborů do Holandska tak dostali hořkou kapku na závěr (Roosjini udavači nebyli potrestáni) a antisemitismus byl snad ještě větší než před válkou. Není divu, jak píše Glaser ve své knize, že jich většina odešla z Evropy do USA nebo Izraele. Do Holandska se už ze Švédska, které se jí stalo druhým domovem, nevrátila ani Roosje.
Kniha má dar vtahovat čtenáře do děje a - a začít se zajímat o určité věci, třeba o holocaustu. O tom jaký dopad vyvražďování židů mělo a v podstatě stále má na evropskou kulturu - stačí vzpomenout na všechny báječné židovské spisovatele, židovský smysl pro humor, vídeňská kavárenská kultura byla v podstatě popstavená na židovské inteligenci...
Z dalších knih, které je možno k tématu doporučit - Arnošt Rieser: Útěk; R.S. Wistrich - Hitler a holocaust....aj.