Podobné tituly

Konečně básník, v jehož některých básních tepe uličnicky hravý, veselý podtón. Nebere se prostě za každou cenu a vždy vážně. Z některých básní pomrkává takové to nesdělené sdělení typu: Ale no tak, jsme sice básníci, ale to neznamená, že si budeme hrát na nějaké privilegované apoštoly. V roce 2014 vydalo vydavatelství Host (kromě např. sbírek básní Antonína Sovy) také knihu básní Konstantina Biebla. Jeho nejlepší básnické sbírky Věrný hlas, Zlom, Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy, S lodí jež dováží čaj a kávu, Nový Ikaros, Nebe peklo ráj a Zrcadlo noci. V jedné knize. Nezbývá než potěšeně zatleskat této záslužné práci. Kniha má víc než 400 stránek. A baví. Už první báseň je ukončená takto: V samotě očí zavřených často tě potkávám. Např. v básni Člověk je strofa: Hoří noc a déšť se lije. Nikdo nikde není. V bouři stromy, jak se vám tu žije? Tak toto je jedna z ukázek, dokazující můj první odstavec – labilní přecitlivělost byla Kosťovi (jak ho důvěrně oslovovali jeho známí a občas, třeba v korespondenci, i on sebe sám) cizí. Byl to pohledný chlap, s tváří, lehce připomínající Karla Čapka. S tváří, se kterou by mohl klidně udělat kariéru u filmu. Jakožto mladý muž míval hodně rád ženy a ženám se líbil. Měl za sebou drsné zkušenosti z doby 1. světové války na východní frontě, které se účastnil. V letech 1926-1927 byl spíš cestovatelem, než básníkem – cestování po jihovýchodní Asii (téměř legendární je dnes jeho cesta na Jávu) se stalo jeho nevysychajícím zdrojem inspirace. Inspirace k řadě krásných básní, které doslova dýchají životem a barvami. Koneckonců jeho slavná básnická sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu je v každé čítance a učí se o ní žáci v hodinách literatury. Alespoň já na ni takto vzpomínám. Biebl měl tehdy za sebou čerstvou cestovatelskou zkušenost po takových státech/ostrovech, jako je Cejlon, Sumatra, Indonésie, Jáva a Alžírsko. Jeho básnický způsob vyjadřování často bere dech. Zejména tam, kde se nenechává svazovat rýmováním. Naprosto originální, srozumitelná přirovnání se na vás valí jak vlny, které neublíží. Spíš neočekávaně udiví a rozradostní. Jak popsat realitu slovy básníka tak, aby to nebylo trapně nesrozumitelné, ani suše realistické? Chcete příklad? Tak třeba báseň XII. zpěv začíná takto: Slunce svítí jako jindy Jen pár oken osleplo. Vynikající. Nebo poslední strofa v básni Na náměstí, kde opět doslova vidíte a cítíte, co básník popisuje: Tak zvolna tak jemně na noc se otvírají Všechna okna jenom v měsíci máji Jako zlaté tulipány otevřely se před bouří A celou noc prší na proutěné židle Zapomenuté v zahradě Nebo jinde se objevuje věta: Slunce v zahradě si suší svoje záclony. A pokračovat by se dalo dál a dál. Lepší je ale si danou knihu koupit. Rozsvítit si večer doma lampičku, jako podmaz si pustit nějakou hudbu, nalít si drink, třeba koňak, a ty básně číst. Ty básně pít. Ty básně jíst a nechat je na sebe působit. Škoda, že tento geniální básník zemřel v pouhých 53 letech. Oficiálně se uvádí jako příčina smrti sebevražda skokem z okna (k pádu z okna skutečně došlo), přičemž jako důvody se uvádějí osobní problémy a silný zánět slinivky břišní. Věřím tomu, resp. chci věřit tomu, že takhle to… tak nějak bylo. Byť je to samozřejmě nesmírně smutné. Protože na druhou stanu se ne tak dávno objevily i informace, že Konstantin Biebl byl v posledních letech svého života sledován tajnou policií.