Trochu jiné čtení, než jsem byla u Olsena zvyklá. Některé věci těžko uvěřitelné, ale četla jsem s chutí, mělo to spád, napětí, překvapení. Palec nahoru§

Od knihy jsem si hodně slibovala, ale je to velké zklamání. Mimořádně nečtivé a "figur a zápletek jak na orloji". Nakonec "dekret" zůstal zapomenut rozečtený v pokojíčku na chalupě, ale nějak mě to nemrzí...

Jussi Adler Olsen je můj nejoblíbenější autor severské krimi, jeho sérii z Oddělení Q hltám a s každým dílem si zopakuju všechny předchozí. Byl jsem zvědavý na to, jak si poradí s odlišným žánrem, protože Washingtonský dekret není krimi, ale politický thriller.

Masivních 600 stran je výzva: nejen pro čtenáře, ale také pro autora. JAO ale nesklouzl k vatě a banální výplně, poctivě vypráví životní příběhy všech důležitých osob, čímž nám dává vodítko k pochopení jejich konání. Příběh funguje dobře, je sice trochu utopický (byť založený na skutečných základech), ale v rámci beletrie není třeba se nad ním pozastavovat.

Co mě ale přivedlo ke snížení hodnocení je autorův doslov, ve kterém nabádá čtenáře k zamyšlení nad tím, jestli by se tento příběh nemohl uskutečnit doopravdy a uvádí několik bodů, které mohou nasvědčovat, že se to stát mohlo. Jedná se o známou konspirační teorii. Kdyby autor zůstal u svého příběhu (jakkoliv se mohu mračit nad patetickým závěrem, ale dejme tomu...), udělal by lépe.

Každopádně to je čtivý thriller s několika velmi dramatickými momenty, které vám nedovolí knihu odložit.

Můj oblíbenec Adler-Olsen zkombinoval svůj původní obor - politologii a současnou profesi spisovatele. Na jeho detektivkách se mi líbí syrovost příběhu, který koření špetka laskavého humoru. Při psaní Washingtonského dekretu humor zcela chybí, místo něj autor nabízí trošku orwellovský příběh zřejmě inspirovaný událostmi po 11. září a nabízí skvělý popis režim ve stylu Big Brother. To je asi ta lepší část knihy, pointa mi však přijde trošku přitažená za vlasy (ve stylu "zlobivý kluk se rozhodne, že rafinovaným způsobe dobude svět"). Téma dlouho nenaplněné lásky působí jako úlitba americkému čtenáři, který nějakou tu romantiku potřebuje i v politickém thrilleru. I když Adler-Olsen použil ve svém románu všechny prvotřídní ingredience, výsledek nenaplňuje očekávání. Jeho ostatní u nás vydané romány jsem téměř nemohla odložit, v případě Washingtonského dekretu jsem se naopak musela nutit dočíst posledních 100 stran.