Podobné tituly

Na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Broken Books knihu, která je záznamem tematické rozpravy mezi známým sociologem Zygmuntem Baumanem a jeho mladším kolegou Davidem Lyonem. Nejde však o žádný střet koncepcí obou vědců, nýbrž o vzájemné doplňování se, z něhož je zřetelné, že mladší z obou neskrývá svůj respekt a je tím, kdo utváří kostru dialogu, jehož obsah pak tvoří zejména Baumanovy myšlenky, ať již vlastní či zprostředkované.

Tématem knihy je dohled, jeho podoby v dnešním světě a jejich srovnání s těmi dřívějšími. Dohled dnes funguje na dálku jak v prostoru, tak v čase, obíhá národními státy v globalizovaném rozsahu. Mobilním skupinám, jimž tyto techniky mají připadat „přirozené“, se nabízejí přísliby a odměny. Na skupiny, které jsou „nevítané“, čekají identifikační postupy a vylučovací opatření. Odděluje se moc a politika. Moc dnes existuje v globálním prostoru, zatímco politika, jež kdysi spojovala soukromé a veřejné zájmy, zůstává lokální, nedokáže působit na planetární rovině. Roztávání společenských forem a odštěpování moci od politiky jsou klíčové rysy tekuté modernity, které zřetelně souvisejí s dohledem.

Dohled je jednostranný: zatímco detaily našich životů jsou pro organizace, které nás sledují, stále průhlednější, jejich vlastní aktivity lze rozpoznat stále obtížněji. Nejde nutně o nějaké spiknutí. Neprůhlednost nového dohledu částečně souvisí s technickou sofistikovaností a se složitým prouděním dat v rámci jednotlivých organizací a mezi nimi.

Dřívější i nové formy dohlížecí moci mají stejný cíl: distribuci životních šancí, příležitostí, výhod a privilegií. Dohled historicky sloužil k zachování hierarchie a třídních rozdílů, a to jak doma a ve školách, tak v továrnách a vězeních. Obyvatelstvo je tříděno do kategorií, jimž se dostává odlišného zacházení. Navíc konzumerismus žije v symbióze s vytvářením společenských rozdílů a společenských identit.

Autoři reflektují dramatický nárůst počtu miniaturizovaných dronů, které se pohodlně usadí na okenních parapetech. Ohlašují konec neviditelnosti a autonomie, dvou definičních rysů soukromí. Nová generace dronů bude neviditelná, ale zviditelní vše ostatní; zůstane imunní, zatímco vše ostatní se stane zranitelným.

Rozklad anonymity je výrazným výsledkem služeb sociálních médií a především názorového posunu v tom, co má být veřejné a co soukromé. Kdyby dnes žil Étienne de la Boétie, nehovořil by ani tak o dobrovolném otroctví, jako o otroctví ve stylu DIY, „udělej si sám“. Sociální média jsou ve své existenci závislá na monitorování uživatelů a na prodeji dat a většinu informací dávají k dispozici právě lidé samotní. Stará noční můra „nikdy nejsem sám“ se mění v naději „už nikdy nebudu sám“, obavu z prozrazení nahrazuje radost z toho, že si vás všímají. Největším ohrožením existenciální jistoty a největším zdrojem úzkosti již není hrozba uvěznění, nýbrž hrozba vyloučení.

S tím souvisí i otázka spotřeby, která dnes znamená investici do vlastního sociálního začlenění, jež ve společnosti spotřebitelů označuje „schopnost být prodán“. Klíčovým účelem spotřeby v takové společnosti není uspokojení potřeb, nýbrž komodifikace spotřebitele: pozvednutí statutu spotřebitele na statut prodejného zboží. V databázovém marketinku se má cílová skupina přimět k domněnce, že sama kalkuluje, zatímco jde jen o to, aby byla započítána a zapojila se do dalších nákupů. Uživatelé sociálních sítí dobrovolně vytvářejí databázi – hrubý materiál, který profesionálové mění do podoby cílových kategorií potencionálních kupců. Hlavním prostředkem, který dnes využívá trh, je tak dobrovolná, ba nadšená spolupráce manipulovaných spotřebitelů.

Podle Didiera Bigoa je stará idea dohledu (panoptikon) nahrazována tzv. ban-optikonem (ban jako vykázání), jež se vyznačuje třemi rysy: 1) má mimořádnou moc v rámci liberálních společností (výjimečné stavy, jež se stávají rutinou), 2) provádí profilování (vylučování určitých skupin) a 3) normalizaci nevyloučených skupin (vede je k víře ve volný pohyb zboží, kapitálu, informací a osob). Ban-optikon operuje v globalizovaných prostorech vně národních států, takže účinky moci a odporu už nejsou patrné pouze mezi státem a společností. Jedním z úkolů ban-optických zařízení je, aby ihned zachytila jedince, kteří vykazují znaky neochoty zapadnout do řady nebo kteří se chystají překročit „pravidla“. Technologie dohledu dnes slouží dvěma protikladným cílům: 1) uzavření (ohrazení se uvnitř) a 2) vyloučení (ohrazení se vůči vnějšku). Utečenecké tábory se plní exulanty a není již podstatné, odkud je dostali do tábora: vyloučení ze zbytku lidstva je dáno tím, že chybí kam. Exulanti se ale nemusí posunout ani o píď z místa, kde se narodili, utečenecké tábory mají stejnou funkci jako tábory bezdomovců a městská ghetta. Legální i ilegální obyvatelé všech těchto míst sdílejí společný rys: jsou nadbyteční.

Všechny druhy dohledu sledují tentýž cíl: zaznamenat cíle, lokalizovat je a zaměřit se na ně. Výzkum spojený s vojenským „působením na dálku“ je jakousi „předsunutou jednotkou“, dodávající většinu technologických inovací, následně přizpůsobených potřebám dalších, polovojenských „bezpečnostních“ variant dohledu, resp. komerčnímu využití. Nástroje dohledu, na něž narážíme u vstupu do obchodů či hlídaných prostor, nemají „výkonné údy“, jež by měly za cíl zničení identifikovaných cílů; jde jim ovšem o paralyzování cíle a o jeho odsunutí „za hranice“. Jde o sociální smrt.

Z pohledu etiky dochází k prohlubování adiaforizace, jejímž prostřednictvím jsou systémy a procesy separovány od mravních ohledů. V současnosti využíváme špičkové technologie: překonali jsme primitivní metody, při nichž se užívalo mravní kázání, aby lidé dělali to, co dělat nechtějí, dohled se opíral o nespolehlivé lidské oko, za účelem kázně se vymývaly mozky a za účelem udržení pořádku se nasazovala policie. Nejzásadnějším důsledkem technologického pokroku v „distancování, působení na dálku, automatizaci“ je nezadržitelné oprošťování našich skutků od mravních omezení. Adiaforizace se projevuje také v rozptýlení odpovědnosti. Tento prostředek děsivým způsobem využívali pachatelé holocaustu dávno před vznikem sofistikované technologie dohledu.

Dohled se dnes nejčastěji zdůvodňuje potřebou zajistit bezpečí. Nové technologie dohledu nás ale nemají chránit proti jasným nebezpečím, nýbrž spíše proti temným a beztvarým rizikům. Dnešní bezpečí tak ironicky vytváří jako vedlejší produkt určité formy nebezpečí, které silně pociťují právě ti lidé, kteří mají být bezpečnostními opatřeními údajně ochráněni. Usilovně se snažíme učinit žitelným život ve strachu, avšak každé nové úsilí plodí nová rizika, další obavy. Všichni potřebujeme jasně označit nepřátele bezpečí, abychom se vyhnuli tomu, že budeme započítáni mezi ně. Musíme obviňovat, abychom byli zproštěni obvinění; musíme vylučovat, abychom unikli vyloučení.

Existují ještě prostory svobody a naděje?