Zajímavé postřehy a některé trefné a vtipné hlášky a glosy k situacím, kdy si autorka pořídila dům v Bretani a našla tam dalšího muže. Nutno ovšem podotknout, že optika autorky je ovlivněna tím, že je to umělkyně, takže některé věci bych já viděla a vnímala jinak, a která měla velmi finančně movitého manžela, díky kterému si to mohla dovolit, což se taky skoro nikomu jinému nepoštěstí. Ale celkově je to originální a čtivá mozaika příběhů a zážitků, byť o Bretani jako takové to zase až tak moc není, dost podobné by pravděpodobně byly zážitky i z jiné části Evropy.

Pěkné čtení. Zajímavé vyprávění z míst, která známe většinou jen z filmů, snímků a pohlednic. Svižné povídání z rodinného okolí mne i několikrát rozesmálo. Zajímaly by mne i fotografie z místa, kde se opravovalo a budovalo staronové sidlo. Ráda si přečtu i Loď v Bretani.

Kniha pro men byla značným zklamáním. Humor zde není vtipný, popisování známých osobností, s nimiž se autorka kdy setkala, je nezajímavé. Její hodnocení světa se mi zdá povýšené, a to ani ne tak kvůli tomu, že vyjmenovává značky a počet luxusních koupelen a návštěvy předražených hotelů, jako spíše to, že se snaží ze sebe udělat jakousi vyšší bytost aristokratického původu. Škoda, takové dobré téma zde bylo podle mého názoru zcela promarněno.

Jsem ráda, že jsem odolala vábení si tuto knihu koupit, protože bych litovala vydaných peněz. Půjčila jsem si ji v knihovně. Mám pocit, že autorka potřebovala vyjádřit svoje ego a vymezit se vůči svému bývalému manželovi. A vůbec bych to neporovnávala s knihami od P. Mayleho nebo F. Mayesové, tyto knížky jsou naprosto o něčem jiném, nevěnují se tak osobě autora, ale vystihují podstatu zemí, do kterých se odstěhovali (zde mluví mé osobní zkušenosti).
Vlastně jsem se nutila ji dočíst až do konce.
O Bretani, jako zemi se vlastně moc toho nedozvíme. V Bretani jsem byla, projeli jsme ji po vlastní ose a je to úžasná země.

Mezi kladné stránky knihy patří bezesporu přístupnost čtenářům, a to jak ze strany autorky - použitím nenáročných jazykových prostředků a fragmentového přístupu, - tak ze strany nakladatele volbou velikosti textu a ilustrací. Navzdory cestovatelsky laděnému obsahu však v knize cestopis nehledejme. Jedná se o autobiografii formou vybraných epizod, kterým si autorka bohužel nekladla za cíl vytvořit společný rámec či je propojit širšími souvislostmi. K tomu se ostatně sama na konci knihy přiznává.

Příběhy jsou líčeny velmi osobně se značným emotivním zaujetím, které však trochu postrádá nadhled, jaký byste možná mohli očekávat od člověka, publikujícího zážitky z cest knižně. Místo nadhledu se setkáváme se spíše netolerantními postoji, jež se autorce nedaří odlehčit ani humorem, díky němuž by se jinak v textu daly nalézt prvky fejetonu. Líčení děje to dovává poněkud rozmazlený tón, pokud zrovna nepatříte do společnosti, která vnímá stížnosti na hotelovou obsluhu jako zábavu a nedorozumění ohledně zákazu kouření jako scénu vhodnou k zaznamenání.

Text však strádá i formálně. Některým popisům (například výčet jídel ale i třeba nutkání dojít si na toaletu) je věnována evidentně nadměrná pozornost na úkor předsevzatým tématům kapitol. Rozsáhlé líčení zážitků navíc ani co do obsahu příliš neobohatí: při zařizování domu se musí jít do železářství, na dlouhé cestě se může pokazit auto, atd. Celkový dojem z mého pohledu stěží předčí osobní konverzaci nad fotografiemi z dovolené.

Asi největší rozladění zažije čtenář v kapitole o Skotsku, která se - kdo ví proč - zvrhne v nevybíravou kritiku knihy od Markéty Mališové, kdy autorka vytrhává věty z kontextu a rozvíjí je posměšnými frázemi z vlastního rodinného dialogu. Otázku, zda má tato forma sdělení osobního názoru v knize Dům v Bretani opodstatněné místo, si není třeba pokládat. S přihlédnutím ke spíše základní jazykové a formální úrovni literárního vyjadřování Marty Davouze působí tato pasáž zarážejícím dojmem a její bulvární příchuť vás již do konce knihy neopustí.

Kniha Dům v Bretani nás znovu upozorňuje na nepostradatelnost spisovatelského talentu a kultivaci ve vyjadřování, snad o to více, máme-li potřebu veřejně popisovat své postoje k ostatním lidem. Toto upozornění je obzvláště vhodné vnímat v době, kdy věcem, které nevyprodukuje stroj, ale člověk, máme tendenci přisuzovat nejen individuální, ale i jistý umělecký rozměr. Pozor na to.

Dům v Bretani.
Moje maminka si tuto knihu tak nějak "objednala" k narozeninám... Za pár dní jí doslova "zhltla" jedním dechem a poté mi jí se slovy, abych knížku uložila do knihovny, položila na stůl... Několik dní na tom stole ležela, takže mi to jednoho večera nedalo a otevřela jsem jí... (Na tomto místě musím přiznat, že jsem si říkala, co všichni mají s tou knížkou, kterou napsala nějaká paní Marta, ještě navíc bývalá manželka pana Železného...) Nicméně, toho večera jsem se do knížky začetla a přestože uznávám, že tento druh literatury obvykle nevyhledávám, tak musím říct, že se mi knížka velice líbí, je psaná čtivě, vtipně, místy i smutně, podle mě je to prostě knížka o životě. A že někomu vadí, že je knížka mimo jiné o High Society a že je plná přechodníků? Ano, knížka je bezesporu o dámě, která zřejmě netrpí nedostatkem, ovšem to jí jistě nemůže bránit v napsání knihy, která její čtenáře (kteří neřeší sociální postavení autorky) pohladí na duši.
Na závěr snad jen to, že v Bretani jsem před lety byla (a je moc krásná) a díky této knížce jsem se tam opět vrátila, za což paní Martě děkuji :-)

Původně jsem myslela, že do toho jen nahlédnu, abych se ujistila, že se to číst nedá. Dá. Samozřejmě, kdo očekává literaturu, bude zklamán (viz recenze zde na Kosmasu, které mi přijdou poměrně mimo), ale vypravěčka je podle mě dobrá a přijde mi to vtipnější než Poslední aristokratka, protože je to vtipné jen tak mimochodem, ne vycucaně z paty.
Nečekejte Mayleho a spol. Jsou to prostě zážitky a zdaleka ne jen francouzské. Není to pro lidi závidějící, není to pro lidi uznávající jen "kvalitní" literaturu, není to pro lidi, kteří nepřekousnou, že je to bývalá manželka Vladimíra Železného.
(Stojí za tím Jan Šmíd, což by pro některé mohla být dobrá reference.)

Obsahově zřejmě dobrý úmysl, seznámit našince s životem High Society. Sem tam dobrý vtip, ale jazykově úplně mimo. Kdo dneska píše knihy plné přechodníků? Patrně jen paní Marta. Jenže číst se to moc nedá.
Ilustrace dle mého názoru patří do dětských knih. Nebo paní Marta potřebovala navýšit počet stran knihy, aby nevznikla jen tenká brožurka. Jinak si to neumím vysvětlit.

Autorka se zdaleka nevyrovná B.MacDonaldové či P. Maylovi,dle mého názoru měla nejspíš tyto ambice..Očekávala jsem, že se autorka bude spíše zabývat životem tamních lidí a místními zvláštnostmi a zajímavostmi, ovšem obsah knihy na mě působí spíše sebestředně... O Bretani a tamních lidech se dozvídáme dosti málo, ovšem o autorce se dozvíme i to, že se na dovolené ubytovala v nejluxusnějším hotelu a nosí blečení známých značek... Zejména si dala záležet na výčtu všech významných osobností, které je navštívily ap.

Jan Šmíd (jinak popularizátor a milovník Francie) si může zapsat další dobrý skutek - totiž, že po malířce Lence Civade, žijící a tvořící v Provenci, která na jeho popud napsala Provence jako sen (a dále mmj. pokračuje ve psaní, na svém kontě má v tuto chvíli již třetí knihu), kde přibližuje svoje zážitky s tímto kusem francouzské země, je to nyní Marta Davouze, kterou ponoukl úplně stejně - totiž aby i ona sepsala svoje zážitky, a protože žije již deset let v Bretani, tak z Bretaně.
Tady musím říci, že Peter Mayle stejně Frances Mayesová a jejich knihy popisující život jinde (v Provenci a v Toskánsku) jsou sice fajn, ale oba jsou to v podstatě anglosassové a našinec je našinec. Prostě není nad to, když se o jiné zemi dozvíte od Čecha a nejlépe od toho, který si uchoval český způsob humoru a osvěžující sarkasmus a zároveň se od něj něco zajímavého dozvíte. Ne každý tak psát dokáže (a naši čeští milináři žijící na uvedených místech knihy -zatím- nepíšou...) , proto mě velmi potěšila paní Marta Davouze (kdysi Železná) se svou knihou Dům v Bretani.
Pro mě je to česká Frances Mayesová. Nebo ne. Je dokonce lepší než tahle poetická Američanka, která píše o Toskánsku. Je totiž vtipnější a živější. Martě věříte, protože si na nic nehraje, nic neskrývá a jde na věc jde hezky zpříma. To není světově bežný přístup. Díky paní Martě jsem také například objevila nebozez! (Frances promine, ale nic tak úžasného jsem v jejích knihách neobjevila.) Možná zvláštní, ale mě to naplnilo nadšením. A na okraj ještě dodám, že recept na přípravu slávek, tak nějak intuitivně sestavený paní Martou opět jen skládá hold českému důvtipu. Tak nějak to opravdu se slávkami je (víno, kysaná smetana atd.)
Mám ráda Bretaň. Ke knize mě však zlákaly už články v Xantypě a Literárních novinách, které byly jakýmsi předvojem chystané knihy a které byly psány natolik přímočaře, že mě okamžitě nadchly. Stejným stylem je psána i kniha - v ní paní Davouze vzpomíná na své bretaňské začátky, na své učení farncouzštiny, na české řemeslníky, na to, jak si jednou v přístavním baru našla manžela, o cestách na jih i na sever a kromě jiného i o svých hoteliérských zkušenostech. Ubytování u ní sice není za hubičku, ale vzhledem k tomu, v jak kultivovaném prostředí můžete týden - dva existovat (a to nemluvím o krajině Bretaně), myslím, že to za to stojí...
Doufám, že paní Marta Železná neskončí u jedné knihy, ale bude psát dál. Ať už další knihy nebo aspoň fejetony či komentáře. Budu se na její vtip a sarkasmus těšit.