Podobné tituly

Napsal ji pro vlastní radost, ilustroval ji a typograficky vybavil, našel si nakladatele a čtenářům nabídl svůj počin s cílem „pobavit je, potěšit, případně inspirovat“.
Knížku jako objekt, deník, soubor úvah i slovních hříček, pro potěšení sobě i čtenářům, sepsal, ilustroval a originální grafikou vybavil Libor Hofman, vystudovaný geofyzik, který učil matematiku, ale po roce 1989 se začal věnovat výtvarnému umění. Vyučoval na několika školách, ale zároveň ho „praktikoval" jako designér a grafik pro nakladatelství, reklamní agentury a časopisy. Právě v mezičase pracovních povinností připravil Knížku. 
„I. Kapitola: První odstavec a první věta. Druhá věta je trošilinku delší. Třetí věta zase o něco kratší. Čtvrtá věta je výrazně delší, protože chce čtenáře poněkud uvést do děje, nastínit okolnosti, rozehrát příběh. Pátá věta.“ 
Libor Hofman se rozhodl ukázat, co se děje, když vzniká kniha. Když už se zdá, že to bude trochu podivínský popis vět a odstavců, přehoupne se autor do vzpomínek, vypráví o dětství, stěhování, studijních i pracovních letech, o „pohádkové“ babičce, a přitom nezapomíná na svoji Knížku, na to, jak se děj rozvíjí a občas se úplně odkloní. Třeba do pohádky: „Jednou se šrůn s pihárem vydali do orén, aby si prohlésli hzoun. Cesta byla dlouhá a vedla přes otrúk a pařmo do horního truvosachta a ještě vzhůru do střón…“ 
Knížka Libora Hofmana je evidentně psána z radosti a pro radost, byť se v ní objevuje skepse nad technickým pokrokem, hromaděním věcí a nevyváženosti blahobytu. Současně je však jasné, že autor obratně využívá možnosti jazyka, citlivě ohledává jeho významy: „Jak cestuji: Raději mám/ blížnice a slábnice/ než dálnice a silnice.“ Je to jednoduché, slova běžně užívaná, věty každodenně psané. Ale právě v tom je půvab - neboť v celku pak jasně a barevně zajiskří právě všechny ty drobnosti. 
Milena M. Marešová