Habsburkové se konečně vrací do českých dějin
Jakub Dopieralla, 12.12.2013
Sub umbra alarum tuarum vincit leo, neboli Ve stínu tvých křídel vítězí lev. Spolu se samotným titulem knihy tento citát symbolicky asi nejlépe vyjadřuje hlavní motiv, který se vine všemi kapitolami nejnovější knihy renomovaného historika Jiřího Raka. Sám pan doktor při představení knihy tolik vtipkoval o délce procesu tvorby této monografie, až se mohlo zdát, že nakladatelství Havran na finální verzi čekalo déle, než Češi na korunovaci Františka Josefa I. Čekání se však vyplatilo a můžeme s klidem říci, že čtenářské obci je předkládána kniha o Češích a „jejich“ Habsburcích, jaká tu ještě nevznikla.
V úvodních pasážích je stručně představena podoba habsbuské monarchie a proces jejího institucionálního dotvořování na prahu devatenáctého století. Autor již v této době nachází první náznaky obdivu k vládnoucímu panovnickému domu habsbursko-lotrinskému, mířené především směrem ke krátce vládnoucímu Leopoldu II. S osobou Františka I. pak následně již skutečně začíná fungovat český „habsburský kult“ , fenomén upřímné lásky ke králi českému a císaři rakouskému (od roku 1804), který se jako tenká červená linie táhne dějinami Zemí koruny české bez ohledu na všechny ostatní nenávisti, resentimenty a antagonismy.
Pozitivní vztah k Habsburkům navzdory všem okolnostem zde však není prezentován tradičním způsobem „suchého“ historického výkladu. Kniha nejvíce vyniká nad všechny ostatní svým specifickým přístupem, založeným na detailním studiu novinových článků, písní, oslavných projevů učitelů, purkmistrů a dalších osob, o kterých se běžně v historických knihách příliš nepíše. Na základě bezpočtu primárních dokumentů, které dost pravděpodobně doposud nebyly v takovém rozsahu nikdy využity, je čtenáři předkládán vhled do života obyčejných lidí a je mu dáno nahlédnout, jak moc do životů měšťanů, obchodníků, školáků a dalších zasahovala osoba panovníka a jeho rodiny.
Popis vztahu Čechů k „jejich“ dynastii je výborně doplněn skutečně obsáhlým obrazovým doprovodem, který dokresluje, jak moc se skutečně obyvatelstvo na každou návštěvu svého panovníka těšilo. Ilustrace slavobran, slavnostních uvítacích delegací, císařpána kynoucího bezpočetným davům loajálních občanů, a dokonce jediný obrázek, který jsem v životě kdy viděl, na kterém je František Josef zobrazen v jiném obleku, než v uniformě či v loveckém šatu.
Autorův osobní vztah k tématu, který byl mimojiné motivem k sepsání knihy, se nejlépe dle mého názoru projevuje v pasážích týkajících se dožívání císaře Ferdinanda Dobrotivého v Praze a událostí následujících bezprostředně po jeho úmrtí. Těchto několik stran je z celé knihy snad vůbec nejpůsobivějších a autorovi se zde skutečně daří nechat čtenáře vcítit se do emocí Čechů vysokých i nízkých společenských vrstev v jejich zármutku ze ztráty dobrotivého císaře, který si k pobytu na podzim svého života vybral právě Prahu a pravidelně byl s jejím obyvatelstvem v kontaktu.
Většina knihy se pak samozřejmě týká doby vlády Františka Josefa I., který se koneckonců pro Čechy stal zosobněním posledních desetiletí existence podunajské monarchie. Události politických dějin druhé poloviny devatenáctého a prvních let dvacátého století zde tvoří jakousi základní kostru, ale hlavní osou vyprávění je bezpočet císařských návštěv, oslav, jubilejí a dalších příležitostí, které Češi vždy využili pro vyjádření svého velmi vřelého vztahu k císaři. Na tomto podkladu se dá nejlépe ukázat, jak moc velká byla prvorepubliková deformace celé habsburské epochy, kdy prakticky všechny komunikační kanály byly plné nenávistných poznámek o tom, jak ubozí Češi staletí trpěli v nesnesitelném područí nenáviděného habsburského rodu. Právě dle mého názoru velmi úspěšný pokus autorův o vyvrácení tohoto mýtu, který dodnes v některých společenských kruzích přetrvává, je největší zásluhou, kterou můžeme autoroti připsat k dobru.
Některé pasáže by si možná zasloužily větší pozornost, například ve vyprávění o éře panování Ferdinanda Dobrotivého prakticky úplně chybí postava knížete Metternicha. Bylo by nesporně zajímavé zabývat se pozicí, jakou Češi zaujali k poměrně komplikujícímu faktu, že císař, lidem milován, od svého otce na jeho smrtelné loži dostal jedinou instrukci: „nic neměnit a věřit Metternichovi“, přičemž právě rakouský kancléř byl snad vším českým lidem, nevyjímaje ani Františka Palackého, nahlížen jako prakticky výhradně negativní osobnost. To už je však pouze malá „šťouravá“ poznámka, která spíš než jako kritika může posloužit jako nápad na případnou diskusi s autorem o tomto aspektu. Celkově nezbývá, než knihu Zachovej nám, hospodine, hodnotit bez zaváhání kladně, a to jak z hlediska obsahu, obrazové přílohy, tak z hlediska čtivosti, která svědčí o autorově velmi osobním přístupu k tématu. Nakladatelská anotace uvádí, že úkolem knihy je „vrátit habsburským panovníkům jejich místo v českých dějinách.“ Já jako čtenář mohu konstatovat, že jestli se to nepodaří touto knihou, tak už nijak.
