Podobné tituly

Když jdu nebo jedu českou krajinou bez plotů, ani si neuvědomuji, jaké štěstí to mám. Obzvlášť když si vzpomenu na Dana Kierana a jeho cestu doma po anglické krajině, kterou se on, Angličan, nemůže volně pohybovat. „ Kdybyste do mapy Anglie barevně zakreslili místa, jimiž můžete v souladu se zákonem o soukromém vlastnictví procházet, nejspíš by vás překvapilo, že je takřka černobílá. Je samozřejmě skvělé, že existují turistické trasy, z nichž mnohé končí u nádherných vyhlídek, ale já si na nich od jisté doby připadám jako na safari. Procházíme mezi neviditelnými zdmi, které nám sice nebrání ve výhledu do krajiny, ale neumožňují nám skutečně se jí dotknout, nadechnout se jejích vůní, zblízka se s ní seznámit.“
Tak tohle, co říká na jedné ze stránek své knihy Líný cestovatel aneb umění pomalého cestování (vydala JOTA v překladu Jana Sládka) je smutné a já to Angličanům nezávidím (a doufám, že nás to hned tak nepotká), ale jinak je tahle knížka nesmírně vtipná, příjemná a v neposlední řadě poučná. Líný cestovatel je už několikátou Kieranovou knihou v pořadí na téma tzv. líného přístupu k životu, který zpopularizoval Tom Hodgkinson. Jak se můžeme z knihy dozvědět, sám autor uvádí, že téma této knihy mu slavný lenoch, spolupracovník a kamarád, dokonce velkoryse přenechal. Hodgkinson s Kieranem jinak také spolupracoval na Knize líných radostí (JOTA 2012). Připomeňme si namátkou, co patří k líným radostem: klidná koupel, psaní dopisů, vaření čaje, lezení po stromech, věšení prádla, bloumání obchodem, knihovny, zírání do mraků, pozorování ptáků a samozřejmě procházka městem, to mimo jiné. Línou radostí je samozřejmě také pomalé cestování. Není samozřejmě lenost jako lenost. Tahle lenost je spíš komplexem přístupů, které je jen třeba sloučit pod jeden termín. Jinak můžeme také říct, že tato lenost je vlastně spíš smysl pro detail, kreativitu, uvážlivost, přemýšlivost, všímavost, nekonformnost, gurmánství, vytříbenost etc. Znamená to dělat věci jinak, totiž tak aby si je člověk opravdu užil a ne všechno zhltnul jako fast food. Pomalost navíc dává potřebný prostor k přemýšlení. Jedním z přístupů jak tohoto docílit je třeba jezdit vlakem, místo létat letadlem. Putování vlakem, autobusem a trajektem je podle Kierana totiž mnohem dobrodružnější, zajímavější a poučnější, než přelet letadlem. Stejně tak je vhodné prozkoumat okolí svého bydliště s přístupem a zaujetím návštěvníka odjinud. Dalším pěkným nápadem, jak si užít cestování je číst si na cestách knihu, která se odehrává právě tam, kde jste na toulkách. (autor si např. do Paříže vzal Den pro Šakala). Podle Kierana naopak nelze příliš dobře cestovat s průvodci, kde jsou uvedená místa či stavby, která nesmíte minout, což vás pak honí městem a zbytečně stresuje. Místo toho je lepší se městem jen tak potloukat a nechat si prostor nezatížený příliš velkým množstvím informací.
Ostatně, všechny názory a postřehy autor bohatě ilustruje vlastními příklady. Tak například zmiňuje poučnou a zajímavou cestu vlakem z Londýna do Varšavy, která byla plná měnících se krajin, jazyků i pasažérů. Vydal se na výpravu do okolí svého bydliště, ta v sobě zahrnula jak hledání staré římské cesty, tak i ono překračování plotů. Další cestou, kterou Kieran ilustroval důležité prvky v cestování, bylo putování s dvěma dalšími kamarády ve staré elektrické mlékárenské dodávce napříč Anglií. V tomto případě bylo nutno se spolehnout na náhodou a dobré lidi, kteří by byli ochotni nechat posádku, aby si u nich dobila svoje elektrické auto. Jak však říká Kieran – tyhle okolnosti, které cestování trochu komplikují, mohou jen potěšit, neboť probouzí člověka z letargie. Další popsanou cesta v podobném duchu byla dobrodružná výprava na ostrov Mull za orly skalními. V tomto případě nešlo o ploty ani o dobíjení, ale pro změnu bylo třeba překonat předpověď absolutně nevhodného počasí (největší bouře za posledních sto let). Přesto k cestě došlo a možná právě proto nakonec bylo hezky. A tak dále. V textu samozřejmě nechybí jedno chytré doporučení vedle druhého, stejně jako množství odkazů na další knihy, které se zabývají podobným tématem, totiž pomalým cestováním. Každopádně, tuhle Kieranovu byste si mohli vzít na procházku s sebou hned příště. Vejde se vám pohodlně do kapsy.

Jinak lze říci, že Kieran se pohodlně vydává po cestě, kterou před ním trochu víc prošlápl Hodgkinson. A je to podle osvědčeného receptu - mix osobního příkladu a výtahu z vhodné literatury.