Podobné tituly

Smuténka (1965) je čtvrtou básnickou sbírkou Jana Skácela, který ji rozdělil do tří částí: Obeznávání, Smuténka a Crambre Tataria. Skácelovy básně jsou zde charakteristické úsporným, ale významově nasyceným výrazem. Oplývají jedinečnými metaforami, symbolismem a svébytným zachycením atmosféry okamžiku. Skácel se v básni soustředí pouze na jeden obraz, jednu archetypální situaci, jež po úvodním lyrickém popisu vrcholí pointou, často s morálním poselstvím. Součástí každé básně je pak tajemství, které by se měl čtenář snažit objevit svým vlastním způsobem. Skácel si cení přírody, prostoty a lidové tradice, s nimiž kontrastuje povrchnost, spěch a všudypřítomná utilitarita moderního života. Kontrasty, které autor ve Smuténce vyjadřuje, patří dozajista k nejkrásnějším místům ve sbírce. Ať už například tehdy, kdy vystihuje poezii větou "Tak špatná pravda a tak krásná řeč." nebo kdy mluví o zakázaných cestách, po kterých "ťapou kruté ovečky". Skácel svůj bytostný vztah k Moravě vyjadřuje na pozadí přírody, jež je krásná i krutá zároveň. Přiklání se k venkovskému prostředí, kde ještě zůstává důvěrné sepětí člověka s přírodou. Básník dává přednost volnému verši, ale místy přechází k tradiční strofické a veršové formě. Čeština se zde objevuje ve své nejkrásnější podobě a přesvědčuje o vlastní nenahraditelnosti. Sbírka tak patří k vrcholným dílům Jana Skácela a české poezie vůbec. Obsahuje slavné básně Pořád, Chvíle, Zlatá brána nebo Poezie. Smuténce předcházela autorova známější sbírka básní Hodina mezi psem a vlkem (1962). V roce 1968 vychází ještě Metličky, ale poté již Skácel nesmí publikovat a odchází do ústraní. Jeho další sbírka Dávné proso (1981) vychází až o dvanáct let později. Vydání Smuténky od nakladatelství Vyšehrad (2013) doprovázejí citlivě volené ilustrace Heleny Konstantinové.