Hovězí kostky je „chlapská“ knížka. Postavy v povídkách jsou chlápci, co se tak trošku odnikud nikam plácají ve svém životě, který, objektivně i subjektivně vzato, poněkud promarnili. Vztahy se nepovedly, kariéra nic moc, dost pijí. Přesto jsou něčím sympatičtí, nejsou to žádní tupci nebo chudáci, co spadli na samé dno. Ani dílo celkově nepůsobí depresivně. Naopak, při četbě mě několikrát napadlo, že tak dobrou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Postřehy, kterými postavy ať už nahlas nebo v duchu s patřičnou skepsí komentují svoji situaci, nemají chybu. I když jsem tuto knížku označila za „chlapskou“, klidně ji doporučím i ženám, zvlášť pokud by si chtěly posílit svůj životní nadhled. A pokud by vám bylo poněkud nevolno po přečtení nějaké příliš sladké nebo „moudré“ knížečky, tak guláš z hovězích kostek je výborný vyprošťovák.

Už ten obal je nádhernej, a když se dostanete i pod něj, bafne na vás pořádná dávka haklovsky specifického pohledu na svět (i když se mi zdá, že se od předchozích knih určitým, nenihilistickým způsobem posouvá). Z textu kromě notné dávky humoru tryská melancholická nostalgie, citová okoralost a brilantní popis absurdních individuí, které denně můžete potkat - a nejspíš taky potkáváte - na ulici. Haklův vypravěčský talent rozkvetl jak růže z lejna a jakousi podivuhodnou symbiózou si oba prvky zcela rozdílných estetik navzájem prospívají.

Dvorní autor nakladatelství Argo Emil Hakl (1958) patří už ke stabilním pilířům současné české beletrie. Spisovatel, který skromně začínal okolo roku 2000 s básnickými sbírkami a jehož doménou jsou povídky a novely, si během uplynulých čtrnácti let na své konto připsal už devět knih – včetně dvou románů, a dvě prestižní ocenění. Naposledy to byla loni vydaná novela Skutečná událost, která získala českou nejvýznamnější literární cenu (Magnesii Literu). Plodné období však podle všeho ještě neskončilo, neboť k tomu se mu v krátkém čase podařilo na pulty přihodit ještě návdavek – knihu povídek Hovězí kostky (Argo). Na rozdíl od předchozího díla je tahle kniha povídek, nebo spíše povídková novela, tak trochu návratem zpět do hloubi intimního životního prostoru. Koláž jedenácti nahodilých životních momentů, je tak trochu průřezem života jednoho jediného muže. Začíná se v relativně hluboké minulosti, v roce 1986, následují léta devadesátá (1993, 1996 – škoda, že jich nebylo víc) a zbytek je věnován období po roku 2000. Navzdory přesné dataci ale v příbězích nenajdeme moc konkrétních odkazů nebo reflexí spojených s dobou, vládne tam spíš jakési bezčasí. Hlavní hrdina se pohybuje takřka nezávisle sám pro sebe mezi časem a místem; realita se ho příliš nedotýká, důraz je jinde. Důležitý je spíš osobní vývoj. Nebo ztráty. Nespravedlnosti, které se zde vyskytují, jsou spíše soukromé povahy. Bezstarostnost tak v průběhu pomalu nahrazuje skepse, místo boje sama se sebou pak přijetí vlastní nedostatečnosti a neschopnosti. Třeba neschopnosti udržet si jakýkoliv vztah dlouhodobě, to je asi základní problém hrdiny. Je proto třeba hledat si jiné životní motivy. Někdy to je jídlo, jindy politika. Té je tentokrát v knize na Hakla nezvykle málo, ukazuje se snad jen v povídce Návštěva, která je ze současnosti. Na rozdíl od předchozí Haklovy knihy se však v Hovězích kostkách neobjevuje žádný konkrétní celospolečenský problém ani žádné radikální řešení. Jen se konstatuje, že „pohádky ovčí babičky už skončily“. Co zůstává, to je typická haklovská figura. Chlapík, který stárne spolu s autorem. A jen se v průběhu doby stává unavenějším, střídmějším, lakoničtějším, úsečnějším. Tahle redukce se konečně týká i textu. Předzvěstí určité snahy o střídmost je dokonce nedávno „přepsaná“ a dopsaná prvotina „Intimní schránka Sabriny Black“, která se Haklovi zdála moc upovídaná. I Hovězí kostky chtějí být v tomto směru podobně střízlivé. Pořád ale obsahují dobré metafory, vtip, svěží jazyk, neotřelá spojení, dialogy. A nechybí také Haklův osvědčený motiv cesty, putování – nebo taky úniku, jak chcete. Všechny kostky a kostičky z výseče hovězího života hrdiny totiž propojují cesty. Ty skutečné jsou vroubeny metaforickými a jako doprovod jsou přibrány úvahy, příhody, vyprávěnky, setkání. I když tentokrát však jde spíš o osamocenou sebepoznávací pomalou cestu časem a zráním. Putování, nebo únik, tak vede často odnikud nikam, ale právě jen když jsme v pohybu, a na cestě, tak žijeme, dalo by se na základě textu říct. Cesty, resp. procházky tak například už tvořily rámec setkání syna s otcem v jiné, Magnesiou Literou ověnčené novele, O rodičích a dětech. V Hovězích kostkách reálné i bizarní cesty vedou čtenáře do Bulharska, k moři i do hor, autem do Římova, lodí na Slapy, na čundr do lesa v Brdech, vlakem někam, třeba do Poříčan. A když už to nejde jinak, tak aspoň na návštěvu, nočkou po Praze, v Praze do čajovny. Zase je tu starý známý trojúhelník Žižkov, Vinohrady – Vršovice i když nechybí ani trocha exotiky v podobě Londýna, kam je hrdina vyslán na jedno autorské čtení. Tenhle motiv se konečně objevil i ve Skutečné události a podle všeho se můžeme domnívat, že zde autor zpracoval své reálné zážitky z autorského čtení. Všude se ovšem míjí podobná panoptika a ostatní ztracenci. Hovězí kostky říkají, že v určitém bodě už není kam spěchat. Už není co objevovat. Realita se mění v hru na ni. A jsou také důkazem, že kdyby vztahy fungovaly, a chlápci s věkem moudřeli, nebylo by o čem psát. Hovězí kostky lze možná považovat za určitou oddechovou pauzu mezi velkými romány. Mezi tím, co bylo a tím co bude…
Poznámka na okraj: četlo se to velmi dobře, rychle, pokud člověk už autora zná, nezasekne se. Jen ale jestli už ho nezná až moc. A ačkoliv mám Hakla ráda, říkám si, jestli si to příliš nezjednodušuje. On ví, že "se prodá"....Chtěl by sice napsat něco jiného, pokročit dál, ale přijde mi, že se to nedaří. Moc nefabuluje, škoda ...Ono je to pěkné, což o to, toulky Prahou jsou super, ale nebát se vykročit do neznáma - to by bylo teprve něco. Dobře, Hrabal byl taky pořád stejný....ale je to škoda.
+ Hakl - snad nebude vadit tohle srovnání se ženou - píše tak, jako psávala Lenka Procházková...Je to ze života, ale přimlouvala bych se za rozsah první Sabriny Black...aspoň. A neredukovat.

Hakl potěší i zavrtá červy do hlavy. S kým srovnávat? Zase jen s Haklem. Už to nemůže být nadšený údiv jak z Konce světa, ale Hakl je Hakl, nezklame. Ráda sleduju Haklův pozorovací talent, líčení zdánlivých banalit, obyčejných hovorů. Vždyť to jsou i naše životy. Větší zkratka, více pocitů, emocí pod povrchem, než vysloveno, brilantní jazyk jako obvykle. Po Haklovi mi vždy naskáčou touhy jet daleko vlakem, jedno kam. Courat se, jedno kde. Po Haklovi přetrvává pocit, že věci běží, jak mají, ale také tíseň, že obyčejný život mizí, tíseň z osamění. Díky, těším co příště..