Osud jedné rodiny, která to rozhodně neměla jednoduché. A hlavně ne ledajaké rodiny, ale přímo biografie autorky a vyprávění o její matce a celé rodině. To, čím si rodina prošla, nebylo rozhodně snadné, a ne každý by to dokázal ustát. Ponoříme se s autorkou do jejích vzpomínek a pocitů a budeme vše prožívat společně s ní.

Tato kniha je rozhodně jiná než ostatní knihy, které jsem od autorky četla. Tím, že je to hodně osobní, je to, jak kdyby nás pustila autorka dál, než by asi měla. Kromě vyprávění vzpomínek na svou matku nám autorka dává nahlédnout do toho, jak tato kniha vzniká, co ona sama cítí při psaní, zda to už na ní není moc, co v jednotlivých fázích knihy prožívá. To mě na tom opravdu moc bavilo.

Díky velké rodině si můžeme přečíst, jak vnímá jednu situaci více lidí, ne vždy se jejich pohled shoduje. Autorka několikrát mezi řádky naznačí, co se ještě stane, co bude následovat. Na jednu stranu jsem byla napnutá a chtěla vědět, jak to všechno bude, ale na druhou mě toto téma, nebo spíš i to, jak bylo zpracované, nenutilo číst dál a dál. Někdy jsem měla pocit, že knihu potřebuji odložit a některé situace „rozdýchat“.

Při čtení jsem každopádně měla spoustu pocitů a emocí, přišlo mi to nemožné a nereálné, pak zase šokující a neskutečně smutné. Díky tomu si mě nakonec kniha získala, neboť od knih očekávám emoce a tady se mi jich dostalo opravdu hodně.

Celkově tedy musím říct, že je to jiná kniha, než od autorky známe, ale i tak výborná. I když musím říct, že jiné její knihy jsem vždy „zhltla“ na posezení, tady jsem neměla takovou potřebu se ke knize vracet.

Pokud hledáte něco depresivního, něco pomalého, rozhodně ne lehké čtení, tak určitě mohu doporučit. Pokud s autorkou začínáte, zkuste nejprve jiné její knížky, např. Vděk nebo No a já.

Delphine de Vigan si mě získává. Svou odzbrojující otevřeností a upřímností. Dlouhými větami snažícími se zachytit jádro pocitu co nejvýstižněji. Svou naléhavostí. Hloubkou a sílou prožitku. Zoufalou houževnatostí. Temnotou.

Noc nic nezadrží mě dostalo ještě víc než Podle skutečného příběhu. Autorčina metoda je mi blízká - ani biografie, ani autobiografie, ani fikce; vše dohromady. Píše o své matce (a potažmo o celé své rodině) syrově a emotivně, nikoho moc nešetří. Tím, jak v příběhu své velké rodiny otevírá téměř až na kost samu sebe, ovšem dává až bolestně pocítit, že všechno to nesmírné utrpení přese všecko prostupovala láska, pevná a silná.

(Alenka z Letné)

V noci se zdá všechno temnější, ale ikdyž budete číst tuto knihu ve dne, moc lehko vám při četbě nebude, na co všechno si při tom vzpomenete nechám na vás. V každém případě je to silný příběh, který má k banalitě daleko, báječně napsaný a výborně přeložený! Nechte si ho na léto, na prázdniny, protože číst ho v zešeřelé zimě není dvakrát povzbudivé i když pro mnohé možná očistné...
Jitka